• Rozhovor

Jak již všichni víte, k 30. červnu letošního roku ukončil pracovní poměr ve Svazu Standa Mihulka, a to přesně 20 let od svého nástupu. Za tu dobu se stal neoddělitelnou součástí Svazu, ale hlavně tohoto časopisu, který po dlouhá léta tvořil a podílel se na jeho vydávání. Pro mne osobně byl po dobu 2,5 let milým kolegou a spolupracovníkem. Proto považuji za naprosto nezbytné se s ním i za celý Svaz rozloučit také formou rozhovoru v časopise, který po dlouhá léta sám spoluvytvářel.

Stando, nejdříve mi dovol poděkovat ti za vše, co jsi pro Svaz za uplynulých 20 let udělal a popřát za mne, ale i za celý Svaz vše nejlepší v další etapě tvého života. A to i přesto, že naše spojení nebude zcela přetrženo a na tvorbě tohoto časopisu, konkrétně v té redakční části, budeme spolupracovat i nadále. Nemohu však začít jinak než otázkou. Se Svazem si uzavřel pracovní smlouvu k 1. 7. 2004, tedy na den přesně před 20 lety. Vzpomínáš ještě, co tě do Svazu přivedlo?

Náhoda, jak už to bývá. Časopis v té době vedl více než 70letý externí redaktor Jaroslav Pešek. Svazu se v té době začalo nedostávat finančních zdrojů na činnost a v PEKAŘI CUKRÁŘI téměř nevycházela inzerce. Představenstvo rozhodlo o přijetí zaměstnance, který by měl kromě rozvoje obsahu měsíčníku přinést také finanční zdroje. To znamenalo profesionalizovat obchodní činnost a mj. náboru inzerce se systematicky věnovat, což se mému předchůdci, při vší úctě k tomu, jak do té doby časopis vedl, příliš nechtělo, a navíc se tím ani příliš netajil.

Takže členové představenstva hledali, až si jednou JUDr. Hugo Doskočil, jednatel chebské pekárny Tritia u kávy postěžoval mé mamce (v Chebu jsem vyrůstal až do konce středoškolských studií), koho už dlouho hledají. Já jsem tehdy řešil přechod z novinařiny, publicistiky a marketingového poradenství na volné noze k „serióznějšímu zaměstnání“ (holt pětačtyřicítka na krku), takže slovo dalo slovo a plácli jsme si. Nejdřív na půl úvazku (něco jako zkušení doba) a po půl roce naplno.

Tvoje profesní kariéra však nebyla před tím spojena s pekařinou, čím vším jsi prošel před vstupem do Svazu?

Nejprve chebské gymnázium, pak to vyhrála „žižkovská Sorbonna“ (VŠE Praha), Národohospodářská fakulta, obor plánování. To mi přineslo jistý vhled do makroekonomie, zvláště když jsem poté krátce zakotvil na Prognostickém ústavu. Kariéru tehdy i později slavnějších kolegů Klause, Zemana a podobných jsem sice nenásledoval, ale ocásek kandidáta věd za jménem (CSc.) jsem k inženýrovi na poslední chvíli (1992) stihl připojit při práci ve Výzkumném ústavu potravinářském v Praze. Tady začalo první, byť nesmělé, sbližování s potravinářskou problematikou. Pak mě začalo bavit psát a publikovat (Moderní
obchod, Zboží & Prodej, Svět obalů, Mladá Fronta, Lidové noviny), takže tematicky „od Bacha po Vlacha“, což byla praxe, která se později hodila. Potom a ve zkratce tiskové oddělení Ministerstva zemědělství, poradenství pro jistého mladého náměstka ministra, Sdružení pro bezpečnost potravin a ochranu spotřebitele a pak už bylo potřeba zakotvit. Pořádně, a jak se časem ukázalo,
nadlouho …

Dvacet let práce pro Svaz je velmi dlouhá doba. Vzpomínáš si ještě na svoje začátky a dokázal by si srovnat Svaz v roce 2004 a 2024? V čem ty sám vnímáš největší rozdíly?

Nejdřív jsem vlastně nevěděl, jak začít. Přišel jsem mezi pekaře s velmi povrchními znalostmi. Věděl jsem, že houska je zpravidla oválná nebo kulatá, zatímco rohlík spíše zahnutý nebo rovný. A ještě něco, Šumava mi docela chutnala. S touto minimalistickou teoretickou výbavou jsem měl začít reorganizovat vydávání měsíčníku, který v roce 2024 vycházel na 24 stranách (nyní je rozsah téměř dvojnásobný), postarat se o obsah, který by čtenáře zaujal, a naučit se získávat inzerci, což mi zpočátku (a někdy i později, byť už se znalostí věci) připomínalo práci obchodníka s deštěm ze známé divadelní hry. Letité a často vyhrocené diskuse s inzerenty o efektivnosti peněz, vložené do této marketingové aktivity, většinou obrousil fakt, že firmy tímto způsobem podporovaly činnost Svazu, za což jim samozřejmě patří velký dík.

Samotná konstrukce pekařského svazu byla vystavěna jeho otci zakladateli takřka geniálním způsobem, alespoň podle mého názoru. Obvykle v profesním cechu bývají jen zástupci příslušných řemesel: řezníci, truhláři či pokrývači atd. Tady se sešli členové z řad výrobců (pekárny a cukrárny), dodavatelů strojů, surovin a dalšího vybavení a sortimentu pro zajištění výroby, a potravinářských škol vychovávajících pekařský a cukrářský dorost.

Finanční zdroje na činnost Svazu tak tvořily nejen členské příspěvky (to je běžné), ale z velké většiny platby od členských (a někdy také od nečlenských) dodavatelských firem (zejména za inzerci a prostor na výstavách dodavatelů), které takto podporovaly (a nadále podporují) dobré obchodní vztahy s pekárnami.

Tušil jsem, že začneš od Adama: tolik tvé hodnocení filosofie pekařského svazu, ale jak se z tvého pohledu vyvíjely jeho aktivity?

Řekl bych, že po spirále směrem vzhůru, jak nás to učili ve škole. Příkladem jsou svazové semináře a jejich obsah. Dokud jsme si příliš nerozuměli s internetem a sociální sítě byly v plenkách, byl obsah seminářů tvořen převážně odbornými přednáškami, které přinášely nezbytné informace usnadňující podnikání v pekařině – z oblasti nových technologií, české a evropské legislativy, dotačního poradenství apod. Poté šlo podobné informace získávat i jinak: firmy začaly budovat předváděcí a poradenská centra, také státní instituce začaly postupně plnit své weby novinkami, takže semináře se staly spíše obchodním fórem strojařských a přípravkářských firem. V poslední době se trend opět obrací k všeobecně vzdělávacím a vysoce aktuálním tématům typu udržitelnost úspora energií, dopady legislativy EU na pekárenský obor. Zde cituji z pozvánky na letošní Pekařskou konferenci v Čejkovicích, která byla dlouhá léta spíše obchodním fórem (tzv. strojně-technologickým seminářem) dodavatelů pecí a dalšího strojního zařízení pekáren a po reformě akce se stává opět klasickou konferencí vzdělávacího typu, samozřejmě na vyšší úrovni (z hlediska obsahu, přednášejících i profesionálního moderování). Takže opravdu spirála.

Obecně řečeno, vedení Svazu dokázalo vždy pružně reagovat na požadavky a podněty z členské základny. O vydavatelských aktivitách budu psát na v rámci dalších odpovědí, z mého pohledu mě zaujala řada dalších počinů, které Svaz rozhodně posunuly dále, k moderní instituci pro 21. století. Jde zejména o dlouhodobě vysokou účast zájemců o dění v oboru na Dnech chleba v Pardubicích. Úrovni, prestiži a objektivitě soutěže Chléb roku přispěl dvoukolový systém hodnocení, zvýšení počtu hodnotitelů a zejména spojení se strategickým partnerem (TESCO), který dává vítězným a oceněným pekárnám prostor pro obchodní spolupráci a propagaci kvalitní české pekařiny s obchodními řetězci obecně. Své místo měla rovněž Pekařská akademie, na jejíž program získal cech dvě dotace z fondů EU.

Jako velmi zajímavý krok při náboru nových členů hodnotím rozhodnutí představenstva osobně několikrát ročně propagovat pekařský cech setkáváním a diskusemi s pekaři v regionech (akce probíhala pod názvem Pekaři Tour).

Ke zviditelnění cechu určitě přispěla aktualizace webových stránek Svazu (obsahu i designu), včetně vytvoření propojených klonů (Chlebový someliér, Staň se pekařem, Světový den chleba a pečiva), což je důsledek rozšíření orientace cechu také směrem k propagaci pekařských výrobků mezi nejširší spotřebitelskou veřejností. S letošním nástupem marketingové manažerky Gabriely Lokšan přišel rychlý rozvoj svazových sociálních sítí (FB, Instagram, LinkedIn), tak jak si to současná doba žádá. Kolegyně zároveň po mě převzala agendu náboru inzerce další obchodní aktivity, takže i v tomto ohledu jí držím palce.

Velkým plusem je nedávná a velmi vydařená komunikace vedení Svazu o dramaticky rostoucích nákladech (zejména cen energií) pekárenské výroby v médiích, která připravila prostor pro plošné zvýšení cen pekařských výrobků, jež si poté jednotlivé pekárny dokázaly u svých obchodních partnerů vyjednat. Navíc podle průzkumů ani spotřebitelé nevnímají zdražení pekařských produktů negativně, naopak, chápou ho …

Většina tvé práce byla věnována tomuto časopisu, jak tě práce na něm bavila? Co si myslíš o současné podobě časopisu a co by si mu přál i do budoucna?

K bavení se časopisem jsme se musel těžce propracovat. Inspirací pro mě byla rada jednoho z mých prvních šéfů (ještě mimo Svaz), která zněla: „Když neumíš nebo nechceš, prostě zařiď, aby bylo“. Časopis, Ročenka, publikace (prostě redakce) a obchodování prostě není sólem pro jednoho hráče. Všem, které budu dále jmenovat, patří mé poděkování za spolupráci i cenné rady.

Mými přímými nadřízenými byli postupně tři výkonní ředitelé (tak se pozice jmenuje dnes): Standa Musil, Mirek Dřízal a Bohouš Hlavatý. Každý z nich rozhodně osobnost, i když s odlišným stylem řízení: od technokratického, přes poněkud autoritářský, až po liberálně-demokratický. Oceňuji, že hrubých manažerských zásahů do mé vydavatelské a obchodní činnosti nebylo moc a když už vznikla potřeba velet, příslušnému rozhodnutí většinou předcházela diskuse. Výraznou pomoc a podporu pro mě znamenala spolupráce s kolegyněmi z kanceláře Zuzkou Pacalovou a Janou Čížkovou, to samé platí i pro Pavla Průchu.

Od svého předchůdce v redakci jsem „zdědil“ dva neocenitelné průvodce pro zelenáče v řízení vydavatelství – fotografa a grafika Petra Mevalda a Bedřicha Kocmana z Nové tiskárny Pelhřimov. Doufám, že jsem se od nich něco naučil.

Prvním krokem k reorganizaci vydávání časopisu bylo zřízení dvou inzertních příloh „Stroje“ a „ Suroviny a Přípravky“. Inzerujícím firmám (pochopitelně) nestačil rozsah placené inzerce, a tak dostaly něco navíc. PR články jsou sice běžnou „výbavou“ každé redakce, ale tady pravidelní inzerenti (šlo zhruba o 10-15 firem) mohli jako bonus spoluvytvářet odborný obsah měsíčníku. Jelo se podle edičního plánu, který jsem jim každoročně sestavil. Fungovalo to náramně, alespoň prvních 10 let. Nyní už si témata firmy určují zpravidla samy, ale ochota publikovat odborné články v kombinaci s klasickou inzercí rozhodně nezmizela.

Členové představenstva a dozorčí rady Svazu zveřejňují své názory na dění v oboru zpravidla v úvodníku, na který navazují aktuální informace z činnosti cechu, rozhovory s významnými osobnostmi, firemní i osobní jubilea, zprávy ze svazových i firemních akcí, z potravinářských škol, poradenské rubriky, zajímavosti ze světa aj.

Současná grafická podoba časopisu je výsledkem dlouhodobě budovaného kompromisu mezi chtěným a možným. Fotbalu a grafice totiž u nás rozumí každý. Každá redakce musí reagovat na požadavky čtenářů i inzerentů. Kromě tištěné podoby časopisu (dnes vychází 10x ročně) byla na svazovém webu zprovozněna bezplatná on-line verze, která je veřejně přístupná a jejíž formát se nyní opět aktualizuje a vylepšuje.

Mým přáním je, aby pekařský magazín neztratil své věrné čtenáře (zatím tomu nic nenasvědčuje) a dokázal získat nové. V symbióze tištěné a online formy by se to mělo podařit …

Za tvého působení Svaz vydal komplet pěti dílů Pekařských technologií (Suroviny, Výroba chleba, běžného a jemného pečiva, Moderní trendy v pekárenství. Jaké byly ohlasy na tento ediční počin?

Po roce 2010 zesílil tlak ze strany pekáren i potravinářských škol na vydání odborných publikací, které by nahradily několik desítek let používané učebnice, skripta a další tiskoviny věnované pekařské problematice. První díl Pekařských technologií vyšel v roce 2013, poslední v roce 2021. Připravit a zorganizovat vydání takového kompletu pro mě bylo ctí i velkou výzvou. Pozvání ke spoluautorství a lektorské spolupráci přijala řada osobností z oboru, které se sluší připomenout alespoň abecedním výčtem (J. Albrecht, J. Dostál, P. Gottwald, M. Hanus, A. Kaisrová, D. Kovaříková, V. Martinek, E. Řehák Nováková, P. Skřivan, R. Smrž, P. Šedivý). Náklad jednotlivých dílů činil až na jednu výjimku 2 000 výtisků, k dispozici zbývá zhruba třetina. Podle výsledků prodejů pekařská veřejnost publikace přijala, mě osobně nejvíc těší, že když přijdu do pekárny či školy, jednotlivé díly vídám v provozech či kancelářích téměř vždy. Něco podobného se asi podaří opravdu jednou za desítky let, jsem rád, že jsem mohl být u toho!

Takovou hodně otřepanou otázkou při podobných příležitostech bývá „máte nějakou veselou historku z natáčení?“ Ale i já se nemůžu odpustit, abych se tě nezeptal na nějaký veselý příběh z těch uplynulých dvaceti let…

Veselých příběhů byla spousta, zde se hodí vzpomenout ten prožitý s tebou. Když jsi zvítězil ve výběrovém řízení na post výkonného ředitele Svazu, chtělo se s tebou představenstvo ještě před nástupem do funkce seznámit. Vybralo k tomu výjezdní zasedání v Zátoni, kterého jsem se také zúčastnil jako zástupce místo
tehdejšího šéfa. Následující relaxační program obsahoval vyjížďku do Vltavě. Někteří účastníci naskákali do bezpečnějších raftů, my odvážnější (?) jsme si vybrali vodáckou klasiku na kánoi. Tehdy i teď tvrdím, že jsem tě na jednom z drsných krumlovských jezů nevyklopil schválně. Lepší seznámení s nastávajícím šéfem si lze těžko představit, u piva jsme pak rychle uschli.

Podobné je to i s dotazem „co ti působení na Svazu dalo a vzalo“?

Odpovím na tu první část, tu druhou si musím ještě rozmyslet. Moje pracovní náplň se neustále vyvíjela, takže kromě klasického redaktora a obchodního manažera jsem se postupně dostal ke redigování webu a k moderování seminářů. Postupně se mi dařilo také přivést do cechu nové členy, nejprve některé z dodavatelů, posléze i pekaře. V málokteré profesní roli, jejíž obsah jsem navíc mohl ovlivňovat, bych se mohl seznámit s tolika lidmi na nejrůznějších postech: od majitelů a ředitelů firem, přes manažery nejrůznějšího zaměření, technology, obchodní zástupce (s nimi jsem býval „v první linii“ nejčastěji a rád), pedagogy, mistry, pekaře a cukráře. Perličkou byly zahraniční služební cesty, setkání s hostujícími umělci na našich akcích, politiky či dalšími celebritami. V oboru jsem získal řadu nových přátel, uvidíme, jak to vydrží, až poněkud zmizím z dohledu

Stále si jen povídáme o práci pro Svaz, ale jak jsem tě poznal, ty máš spoustu koníčků a vedlejších aktivit mim kancelář. Kdo je a co dělá Standa Mihulka ve volném čase?

Kdo mě zná už, ví. Extrovert ve znamení Kozoroha se sklonem mírné melancholii, zejména když čekám na dodání slíbených podkladů po uzávěrce. Hrdý otec čerstvě odpromované dcery Aničky (také VŠE). Manažerské i ostatní stresy a rány od života se ideálně léčí sportem (volejbal, basket, tenis, kolo, turistika, v zimě lyže), muzikou (kytara, piano, bicí, basa) a dobrou společností (v práci i v partě).

Na tuto odpověď musím logicky navázat s otázkou, co plánuješ po odchodu do důchodu? Jak tě znám jako velmi činorodého člověka, určitě plánuješ spoustu pracovních a nepracovních aktivit. A to, že budeš i nadále spolupracovat na tvorbě časopisu, jsem již zmínil.

To nepopírám a kdo bude chtít pomoci s článkem do PEKAŘE CUKRÁŘE, ať se ozve (tel. 602 648 148, e-mail: stanislav.mihulka@seznam.cz). Do důchodu mi rodina i známí doporučuji trochu ubrat, tak jim tady a písemně slibuji (to určitě neurazí): více relaxu na chalupě. Hrabání se v půdě prý uklidňuje a třeba zvládnu i nějaké ty kutilské dovednosti. Vnoučata nepřivolávám, ale prý je to hezké. Sporty se dají pěstovat dlouho (v partě máme i osmdesátníky, kteří ještě balón přes síť dostanou) a na muziku bude snad více času. Pokud se konečně usadím v nějaké pořádné kapele, dám vědět …

Co bys popřál Svazu do dalších 20 let? Kde ho vidíš v roce 2044?

Nejen Svazu, ale hlavně všem jeho členům. Zdraví, štěstí, kvalitní výrobky, dobré ceny, úspěch v podnikání. V křišťálové kouli, která je nezbytnou výbavou každého (byť bývalého) prognostika, vidím Svaz větší, silnější, prosperující, atraktivnější i pro nastupující generace, které si ho přetvoří k obrazu svému. Věřím, že touha po osobním setkávání lidí s lidmi nezmizí, i když určité pochybnosti tu jsou…

Moc ti děkuji nejen za rozhovor, ale ještě za sebe, ale i za celý Svaz za vše, co jsi pro něj udělal a že jsi mu věnoval podstatnou část svého profesního života. Doufám a těším se, že budeme potkávat i nadále, a to nejen pracovně. Stando, velké díky a hodně štěstí a hlavně zdraví!

Bohumil Hlavatý