• Jubileum

Přesné číslo u narozenin, když je slaví dáma, se zpravidla neuvádí. Alespoň malá nápověda spojená s omluvou srpnové oslavenkyni: jde o kulaté číslo začínající šestkou. Šarmantní a nepřehlédnutelné štíhlé blondýnky jsem si poprvé všiml asi před dvaceti lety na soutěži Pekař junior v Pelhřimově, kde přímo „na place“ rozdávala učitelsky zvučným a nepřeslechnutelným hlasem pokyny a občas také chlácholivé rady nervózním soutěžícím učňům. Od té doby jsem měl možnost ji potkávat na různých akcích pekařského svazu: jako komisařku, technoložku či pekařskou someliérku. Maminka (dvě děti) a babička (jedno vnouče) 22. 8. oslaví významné životní jubileum, na které rozhodně nevypadá. Ideální příležitost pro rozhovor, ve kterém nahlédneme nejen do průběhu její pekařské dráhy…

Byla pekařina první volbou, nebo ses k ní dostala oklikou?

Vlastně vůbec nebyla, chtěla jsem studovat na zubní laborantku, ale můj táta, který v té době již působil na pardubické průmyslovce, říkal, že se tam bude prášit. Během studia na této škole jsem měla v úmyslu pokračovat na vysoké škole studiem angličtiny a tělesné výchovy. Nicméně radostná událost mé plány změnila a kdo ví, zda bych se na VŠ vůbec dostala. Ale láska ke sportu mě provází celý můj život.

Jak probíhala tvá profesní příprava?

Po maturitě a mateřské dovolené jsem pracovala jako cukrářka v pardubických pekárnách. Po roce jsem nastoupila na potravinářskou školu jako asistentka do pekařské dílny k Petru Šedivému (bývalý pedagog a ředitel SŠPaS Pardubice – pozn. aut.), se kterým se známe již z plavecké základní školy. Následovalo studium pedagogického minima, stáže v pekárnách ve Francii a v Rakousku, následně jsem převzala štafetu v pekárně právě po Petrovi Šedivém, asistentku mi tehdy dělala Dáša Tycová.

Dnes se už nesporně řadíš mezi osobnosti pekařského oboru. Které pedagogy a mistry řemesla považuješ za vzory, jež ovlivňovaly tvé směřování, a jakým způsobem to dělali?

Nejvíce mé profesní směřování ovlivnil můj táta (Ing. Jan Sudek) – výběr školy a lásku k ní. Škola byla u nás doma skloňována stále. Lásku k řemeslu jsem získávala postupně. Velký zlom přišel po revoluci, kdy jsme začali s kolegy Josefem Skalickým, Jaroslavou Zajíčkovou, Petrem Šedivým a také s Bohoušem Červinkou jezdit do zahraničí. Do Rakouska a hlavně do Francie, kde jsme měli velkou a dlouhodobou spolupráci s pekařskou školou. Takže uvědomění si pekařiny, že to je velmi krásné a kreativní řemeslo, přišlo s pekaři z Francie. Byli to Joseph Dorfer a Pierre Zimmerman, který dnes žije v USA – opravdoví pekařští mistři. V té době u nás žádné malé pekárny nebyly a ve Francii byli pekaři uznávaní, na rozdíl od nás…

Na co ze svého učitelského období vzpomínáš nejraději?

Rozhodně na již zmíněnou spolupráci s francouzskou školou v Haguenau a také na přípravu žáků na soutěže. To bylo velmi náročné, ale byly to výzvy. Soutěžili jsme v rakouském Welsu, na Svazem pořádané soutěži Pekař junior v Pelhřimově… Na těchto soutěžích se naši žáci vždy umisťovali na předních místech. Pekli také v Paříži na veletrhu Europain či právě v Haguenau na vánočních trzích. Po revoluci se nám otevřel svět, já jsem naštěstí mluvila anglicky, Jája Zajíčková německy, a tak byly dveře pro nás dokořán. A také mi zůstalo celoživotní přátelství s bývalými kolegy, hlavně právě s Jarkou.

Kdy a proč ses rozhodla přehodit pomyslnou výhybku a rozjet se po dráze technologa a obchodního zástupce významného dodavatele pekařských strojů?

Nebylo to rozhodnutí ze dne na den. Přemýšlela jsem o změně již několik let. Upřímně, nebylo pro mne vůbec jednoduché, když ve škole vznikl učební obor Pekař. Byla to zcela jiná učitelská práce. A také můj táta, který mě ve škole provázel celý život, odešel, a pro mne bylo těžké zůstat. Po třiceti letech práce ve škole byla pro mne velmi lákavá i změna, toužila jsem dělat v životě ještě něco jiného a nového. A kdy jindy, déle již čekat ani nešlo. Zvažovala jsem, zda vůbec zůstat v oboru, nebo jestli nemám začít něco zcela jiného. Melvia Trade byla mladá firma, jednatelka Vitalie Poláčková (dnes Dalecká) pro mne byla úplným zjevením, takže mi velmi ulehčila rozhodování. Dnes jsem ráda, že jsem zvolila profesní spojení s touto firmou.

Co ti nová profese a působiště přináší a které vlastnosti a zkušenosti z pedagogické praxe se při ní hodí?

Ráda poznávám nové lidi a je skvělé potkávat své žáky na vedoucích pozicích pekáren. Z toho mám vždycky obrovskou radost. Doufám, že po třiceti letech působení ve škole umím jednat se zákazníky a snad i rozumím našemu krásnému řemeslu.

Musela jsi něco zásadně změnit, něco nového se naučit?

Zcela se mi změnil pracovní rytmus. Pravidelnost ve škole dle rozvrhu vystřídala pestrá práce v terénu, kterou si mohu částečně plánovat sama. Nikdy v životě jsem nenajela tolik kilometrů, což velmi oceňuji. Ale učíme se celý život, takže ano, stále je něco nového, za což jsem velmi ráda. Nenudím se.

Do tvého osobního života nedávno zasáhla smutná událost, na kterou nikdo z nás nemůže být dostatečně připraven. Jak a s čí pomocí se s ní vyrovnáváš?

Je to strašně bolavé, byla to rána z čistého nebe. Jeden víkend jezdíš s manželem na kole na Ještědu a druhý víkend jsi sám a zůstanou ti jen vzpomínky. Ale mám báječné děti, vnučku, rodinu, hodně kamarádů a kolegy v Melvii. Byli jsme s Petrem nejen manželé, ale i parťáci. Hodně jsme sportovali – kolo, lyže, turistika, cestovali jsme po Asii, Americe a měli plány na spoustu dalších let. Například teď v létě jsme měli jet do Makedonie. Nevím, jak půjdu dál, ale nějak prostě musím…

Pojďme k tvé současné nejaktuálnější výzvě: své zkušenosti můžeš uplatnit v propagaci pekařského oboru v týmu chlebového someliéra Stanislava Janíčka. Jak se ti s ním spolupracuje a co nového to pro tebe znamená?

Standu znám dlouho, neboť jsem ho učila ve škole. Byl již tenkrát velmi šikovný, jezdil do Pelhřimova na soutěže, prostě prima kluk. Jsem moc ráda, že s ním na tomto projektu pracuji. Myslím, že to má velký smysl. Standa to také, na rozdíl ode mne, umí na sítích, takže propagace pekařiny je tady! Hurá! A musím říci, že v této pro mne strašné době mi Standa i tento nový projekt velmi pomohli. Prostě svatá pravda, „dělání všechny smutky zahání“. Nebo prostě alespoň na tu chvilku musíš myslet na něco jiného.

Jak Hanka po tom všem shonu relaxuje, jak tráví volný čas?

Letos v létě jsem byla s dětmi a vnučkou na Lago di Garda, bylo to skvělé. Být s mými dětmi je pro mne prostě nejvíc. Pak ještě týden s partou kamarádů na kolech, letos v jižních Čechách. To je již taková letní tradice. Stejně jako v zimě hory – Francie, Itálie nebo Rakousko. Plavání, paddleboard, kolo, lyže nebo turistika – to je pro mne nejlépe strávená dovolená. Hodně času trávím na naší chalupě v Krušných horách, kde máme přátele a kamarády. Je to osada plná velmi kreativních lidí, takže se tam stále něco děje.

Děkuji za rozhovor a hlavu vzhůru, ty to prostě dáš!
Hlavně hodně zdraví…

Stanislav Mihulka
Foto: Archiv autora
& H. Nykodymové