• Úvodník

Naše společnost je protkaná špatným, až katastrofálním sociálním systémem, kdy spousta jedinců parazituje na lidech ve výrobní sféře a ve službách, ať už soukromých nebo státních, kteří jsou ještě ochotni chodit každý den do práce. Takto to vnímáme přinejmenším my na severní Moravě.

Smutné je, že řada příslušníků nastupující generace nemá žádný pracovní návyk a bohužel ani jejich rodiče jim mnohdy nejdou příkladem. Proč by chodili do práce? „Když nám nedá peníze Úřad práce, tak dostaneme sociální dávku (popřípadě příspěvek na bydlení) anebo si vyděláme někde načerno.“

Naše firma spolupracuje se středním odborným učilištěm, kdy se snažíme od prvního ročníku vychovávat na odborné praxi „naše budoucí zaměstnance“. Absolvují zde i závěrečné zkoušky, dostanou výuční list, a jsou tak připraveni nastoupit na pracovní pozici, která odpovídá jejich odbornému vzdělání. Jak to vypadalo letos v praxi: po absolvování závěrečných zkoušek nám dvě absolventky přislíbily (podle jejich tvrzení na 100 %) uzavření pracovního poměru (od září, aby si ještě užily prázdniny). Dva dny před nástupem do práce nám telefonicky sdělily, že nenastoupí, neboť mají lepší nabídku práce (nebylo to pravda). Týden nato nám volali z Úřadu práce, kam se dotyčné přišly přihlásit do evidence nezaměstnaných. Co k tomu více dodat. Toto je naše nastupující generace? Ne tak docela. To je výsledek nastavení našeho sociálního systému, který toto umožňuje! Lenost a pohodlnost podpořená státem je cesta do pekla.

Špatný je už samotný zákoník práce. Připadá mi, že ti, kdo jej tvoří, jsou zcela odtrženi od reality v soukromém sektoru – a o to víc ve výrobní sféře. Náš zákoník práce by mohl mít podtitul „Zaměstnanec může všechno a zaměstnavatel nic“. Přitom by se mělo jednat o rovnocenný vztah. Nikdo zaměstnance nenutí, aby do práce nastoupil – svobodně se sám rozhoduje, zda za určitých podmínek (nejen finančních) chce práci vykonávat. Navíc v současné době, kdy je obrovský hlad po zaměstnancích nejen ve výrobě, se mu nabízí škála různých možností. A pokud je zaměstnavatel s jeho prací spokojen, nemá důvod jej finančně odírat nebo vyhazovat. Ba naopak, takových pracovníků si zaměstnavatel váží.

Je však velice těžké požadovat po zaměstnanci jistou odpovědnost a už vůbec není možné mu něco vytknout. V takových případech většinou následuje nástup na nemocenskou nebo zaměstnanec dokonce rovnou přestane chodit do práce, a s nějakou výpovědí si rozhodně hlavu neláme. V podstatě se mu nic nestane. Zajde si na Úřad práce, kde se o něho postarají…

A aby toho nebylo málo, asi je potřeba zastat se takovýchto zaměstnanců, kterým se mnohdy ani nechce pracovat. Proto zřejmě naše Ministerstvo práce a sociálních věcí chystá úpravu podpory v nezaměstnanosti. Zde cituji zprávu z internetu z konce září 2024: „Klíčovou novinkou je dramatické navýšení podpory v prvních dvou měsících nezaměstnanosti. Ta se pro lidi, kteří práci opustí z vlastní vůle, prakticky zdvojnásobí, uvedl pro SZ Byznys Dombrovský, který se jako externí poradce ministra Mariana Jurečky na návrhu podílí. Zatímco nyní může podpora dosahovat nejvýše 58 % průměrné mzdy, v návrhu bude navýšení stropu na 80 až 100 %, avizoval Dombrovský.“

Pokud něco takového bude schváleno, výrobní sféra, která se již dnes potýká s extrémním nedostatkem zájemců o práci, nebude už mít vůbec žádné stabilní dlouhodobé zaměstnance. Spíše se bude jednat o krátkodobé pracovní smlouvy ukončené z vlastní vůle, a tito lidé si pak půjdou pro štědrou podporu – jak jim to v podstatě radí naše ministerstvo práce.

Dalším paradoxem našeho zákoníku práce je okamžitý nárok na nemocenskou. Proč nevzniká nárok na nemocenskou až po odpracování například čtyř týdnů, jako tomu je u dovolené? Ptáte se, co mě vede k této otázce? Samozřejmě vlastní zkušenost. Zaměstnanec nastoupil do práce, absolvoval vstupní zdravotní prohlídku (tu firma smluvnímu lékaři uhradila), poskytli jsme mu pracovní oděvy. Dotyčný odpracoval jeden den, kdy se teprve rozkoukával, zaučoval se pod dohledem jiného zaměstnance, takže v podstatě nepřinesl firmě žádný zisk. Po návratu z práce domů si na schodech vymknul kotník, a nastoupil tak na nemocenskou. Zaměstnavatel zaplatil (v podstatě člověku, který firmě ani sobě ještě nic nevydělal) 14 kalendářních (10 pracovních) dnů nemocenské, pak mu platila správa sociálního zabezpečení. Zhruba po 6 týdnech zaměstnanec ukončil nemocenskou a zavolal do práce, že končí ve zkušební době a již se do práce nevrátí. Zaměstnanec samozřejmě jednal v souladu s naším „skvělým“ zákoníkem práce.

Další třešničkou na dortu je připravovaná důchodová reforma naší současné vlády. Ta (se) neustále hledá – a doslova žvaní o důchodové reformě a vytváří další paskvil mezi zákony. Přitom by stačilo použít selský rozum a odchod do důchodu nastavit v rámci odpracovaných dnů (za dobu, kdy člověk z příjmu odvádí příslušnou sumu na sociální zabezpečení do státní pokladny). Započtena by mohla být i doba strávená na mateřské dovolené. Ne však doba strávená na Úřadu práce – lidi by to motivovalo rychleji si najít práci. Správa sociálního zabezpečení eviduje přesný počet odpracovaných dnů u každého jedince – takže evidenci máme.

Malý příklad, pokud by doba odchodu do důchodu byla stanovena na 40 odpracovaných let: když někdo začne pracovat (odvádět SZ) v 18 letech, do penze odchází v 58 letech. Pokud někdo začne pracovat ve 26 letech, do důchodu odchází v 66 letech. To je dle mého názoru spravedlivý systém. Když člověk pracuje 40 let (především fyzicky), je už stejně na pokraji fyzických sil, proč by nemohl odejít do důchodu v 58 letech? A pokud určitou část produktivního věku stráví na Úřadu práce, ať se mu o tuto dobu prodlouží odchod do důchodu. Vidím v tom i motivaci, aby si rychleji našel práci. Když už je potřeba přistoupit k důchodové reformě, měla by být snad trochu spravedlivá, ne?

Přece člověk, který celý život pracuje (například těch 40 let), by neměl odcházet do důchodu ve stejném věku jako ten, kdo nemalou část svého produktivního života čerpal podporu (neodváděl do státní pokladny – naopak z ní čerpal).

Stát má obavy, že bude v budoucnu málo pracujících, kteří přispívají do státního rozpočtu.

A neděje se to náhodou už teď? Proč se vyplácí podpora v nezaměstnanosti lidem, kteří mohou pracovat, ale je pro ně lepší nepracovat a pobírat dávky? Přitom na trhu práce je nedostatek pracovních sil. Proč se naši zákonodárci nepoučí ze starých přísloví: Bez práce nejsou koláče, Kdo nepracuje, ať nejí? Člověk, který pracuje, přece nemůže mít stejnou životní úroveň jako ten, komu se pracovat moc nechce.

Ale není to jen sociální systém. Mám pocit, že v našem státě je špatně snad všechno, kam se člověk podívá. Například takové oddlužení – insolvence. Kdo dal státu právo odpustit lidem velkou část dluhu, který nasekali svým nezodpovědným chováním? Jak k tomu přijdou firmy – společnosti, jimž dluží? Kdo jim to za ty dlužníky uhradí? Nehledě na to, že insolvenční správce inkasuje odměnu, na rozdíl od zaměstnavatele, který každý měsíc zpracovává podklady bez nároku na odměnu.

Takto bych mohl nahlédnout do dalších oblastí, jež dle mého názoru nejsou v pořádku. Chtěl jsem vám tímto nabídnout své postřehy, vycházející z mých vlastních zkušeností, a po 30 letech podnikání musím konstatovat, že svět už dávno není v pořádku, a je mi z toho dost smutno.

Chtělo by to na závěr nějaký optimistický pohled do budoucnosti, ale v tuto chvíli žádný nevidím, pokud se nezmění myšlení občanů i politické reprezentace naší krásné země.

Martin Knappe
člen představenstva SPaC