• Právní poradna

Pojmy místo výkonu práce a pravidelné pracoviště jsou si navzájem jazykově velmi podobné. Proto také dochází k jejich záměně nebo nesprávnému použití. Z nevhodného určení místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště mohou plynout nejasnosti ohledně toho, zda nebo v jaké výši zaměstnanci vzniká právo na náhradu cestovních výdajů. V návaznosti na čerstvý rozsudek Nejvyššího soudu, který se touto problematikou zabýval, poskytneme návod, jak místo výkonu práce i pravidelné pracoviště správně nastavit a vyhnout se tak nepříjemnému překvapení.

Místo výkonu práce

Ujednání o místu výkonu práce patří mezi podstatné náležitosti pracovní smlouvy. Vymezuje místo, v němž se zaměstnanec zavazuje pro zaměstnavatele v pracovním poměru vykonávat práci. Mimo sjednané místo výkonu práce může zaměstnavatel zaměstnance vyslat jen na základě dohody a jedná se pak o pracovní cestu.

Právní úprava smluvní strany nijak neomezuje co do způsobu sjednání místa výkonu práce. Výslovně počítá s možností, že bude místo výkonu práce sjednáno i více než jedno. Vzhledem k tomu, že zákon neurčuje, jak široké místo má nebo může ujednání o místě výkonu práce zahrnovat, může být sjednáno různě. Konkrétní ujednání o místě či místech výkonu práce v pracovní smlouvě by mělo vycházet z okolností, které předurčují, na jakém místě či místech bude zaměstnanec pro zaměstnavatele standardně pracovat.

Je-li zaměstnanec přijímán do pracovního poměru s tím, že bude až na výjimečné případy vykonávat práci v konkrétně určeném místě (například v místě, kde zaměstnavatel provozuje svůj výrobní podnik), mělo by tomu odpovídat ujednání o místě výkonu práce, které by tedy mělo být sjednáno jako adresa uvedeného místa. Pokud se zaměstnanec při výkonu práce bude pohybovat po území celé obce, případně mezi několika obcemi nebo ještě na šířeji určeném území, může s tím korespondovat ujednání o místu výkonu práce. V případě zaměstnanců, u nichž plnění pracovních úkolů předpokládá cestování po široce určeném území i do míst, která nelze předem přesně odhadnout (typicky například obchodní zástupci nebo řidiči), může být sjednáno místo výkonu práce tak, aby zahrnovalo celé toto území. Není vyloučeno sjednat místo výkonu práce například jako místo, kde má zaměstnavatel umístěné své provozovny nebo jako území České republiky.

Praktický příklad:
Zaměstnavatel provozuje dva výrobní podniky, jeden ve Vlašimi a druhý v Benešově. Přijímá do pracovního poměru zaměstnance, u něhož bude potřebovat, aby většinu pracovní doby trávil ve Vlašimi, ale ví, že bude poměrně často potřeba, aby pracoval také v benešovském podniku. V pracovní smlouvě se lze dohodnout například tak, že budou jako místa výkonu práce sjednány adresy obou podniků zaměstnavatele. Zaměstnanec tím vysloví souhlas s tím, že bude podle potřeby zaměstnavatele vykonávat práci v obou místech. Výkon práce v jednom nebo druhém podniku pro zaměstnance nebude pracovní cestou, protože se nebude jednat o práci mimo sjednané místo výkonu práce.

Tentýž zaměstnavatel sjednává pracovní poměr s řidičem, jenž má rozvážet zaměstnavatelovy výrobky zákazníkům sídlícím na různých místech ve Středočeském kraji, Jihočeském kraji a na Vysočině. Strany si beze všeho mohou sjednat místo výkonu práce tak, aby zahrnovalo území uvedených třech krajů. Cesty, jež bude zaměstnanec při výkonu práce konat v takto široce sjednaném místě výkonu práce, nebudou pracovními cestami.

Pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad

Bylo-li místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, je třeba věnovat pozornost sjednání, resp. určení místa pravidelného pracoviště. Tento pojem je vlastně zkratkou, neboť celý zní „pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad“. Toto úplné označení vystihuje smysl a význam pravidelného pracoviště.

Upozornění:
Pravidelné pracoviště není místo, kde zaměstnanec „pravidelně pracuje“. Neslouží ani k tomu, aby si strany vedle místa výkonu práce sjednaly další místo, kde bude zaměstnavatel zaměstnanci přidělovat práci (za tím účelem si mohou a mají sjednat místa výkonu práce dvě nebo více). Pravidelné pracoviště není nutné sjednávat v případě, kdy bylo sjednáno místo výkonu práce prostřednictvím konkrétní adresy nebo jako území nanejvýš jedné obce.

Koná-li zaměstnanec, jehož místo výkonu práce bylo sjednáno šířeji než jedna obec, cesty v rámci tohoto místa, případně cestuje mezi několika obcemi, v nichž má místa výkonu práce, nejde o pracovní cesty. Jedním z výchozích principů zákoníku práce je ovšem to, že zaměstnavatel nese náklady spojené s výkonem závislé práce. Zaměstnancům proto vzniká právo na cestovní náhrady nejen při pracovních cestách, nýbrž i v souvislosti s cestami mimo pravidelné pracoviště.

Proto musí být u zaměstnanců, jejichž místo výkonu práce bylo sjednáno šířeji než jedna obec, určeno, které místo bude jejich pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad. Půjde o adresu, případně obec, jež bude rozhodná pro posouzení a výpočet práva na cestovní náhrady.

Sjednání nebo určení pravidelného pracoviště

Pravidelné pracoviště lze určit dvěma způsoby. Základní varianta předpokládá, že bylo mezi smluvními stranami sjednáno. V takovém případě ale nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec. Tím se pravidelné pracoviště výrazně liší od místa výkonu práce. Nelze sjednat, že bude mít zaměstnanec několik pravidelných pracovišť v různých obcích. Docházelo by tímto k protiprávnímu obcházení jeho práva na náhrady cestovních výdajů.

Pokud na určení pravidelného pracoviště není ve smlouvě pamatováno, uplatní se ve vztahu k jeho určení pravidla podpůrně stanovená zákonem. V případě, že bylo místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, pak se za pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad považuje obec, ze které zaměstnanec nejčastěji vyjíždí za účelem výkonu práce.

Tento pozoruhodný pojem, tedy obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce, nelze zaměňovat s místem, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce. Jde o obec, ze které zaměstnanec nejčastěji vyjíždí, koná-li (jakoukoli) cestu spojenou s výkonem závislé práce pro zaměstnavatele. Z povahy věci vyplývá, že touto obcí bude nejčastěji obec, ve které zaměstnanec bydlí. Právě ze svého bydliště totiž zaměstnanec nejčastěji vyjíždí na cesty spojené s výkonem práce (lidově řečeno „do práce“).

Zaměstnanci, který v rámci svého široce sjednaného místa výkonu práce, případně mezi jednotlivými místy výkonu práce koná v souvislosti s výkonem práce cesty mimo pravidelné pracoviště, vzniká při těchto cestách právo na náhradu cestovních výdajů. Cestovní náhrady jsou mu poskytovány ve stejné výši a podle stejných pravidel, která se uplatní při poskytování cestovních náhrad v souvislosti s pracovní cestou.

Možné varianty nastavení pravidelného pracoviště a místa výkonu práce

Zaměstnavatel, jenž se zaměstnanci z různých důvodů sjednává místo výkonu práce šířeji než jedna obec, se musí v prvé řadě dobře zorientovat v tom, jaké důsledky se pojí s určením pravidelného pracoviště. Následně lze zvolit takovou variantu jeho určení, která bude nejlépe odpovídat zájmům smluvních stran.

Nelze obecně říci, jestli je lepší, když má zaměstnanec pravidelné pracoviště sjednané, nebo když se uplatní záložní varianta plynoucí ze zákona a pravidelným pracovištěm je obec, kde zaměstnanec bydlí. Záleží na okolnostech a také zda daný případ posuzujeme z pohledu zaměstnavatele či zaměstnance.

Ekonomickým zájmům zaměstnavatele obvykle lépe odpovídá, když si se zaměstnancem dohodne ve smlouvě, které místo bude pravidelným pracovištěm a zvolí toto místo tak, aby odpovídalo jeho pobočce či provozovně, kde zaměstnanec často pracuje, případně odkud vyjíždí na další cesty, na které je vysílán. Když pravidelné pracoviště sjednáno není, musí být zaměstnavatel připraven na to, že se za ně bude považovat obec, v níž zaměstnanec bydlí. Tato obec se pak může nacházet v rámci sjednaného místa výkonu práce, nebo i mimo toto místo. V každém případě bude platit, že pokud zaměstnanec z obce, kde bydlí, odjede za účelem výkonu práce pro zaměstnavatele, jde o cestu mimo pravidelné pracoviště a vzniká mu právo na cestovní náhrady.

Praktický příklad:
V rozsudku ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2608/2023 rozhodoval Nejvyšší soud ve sporu, který vznikl mezi zaměstnancem-řidičem autobusu a jeho zaměstnavatelem. Místo výkonu práce bylo sjednáno jako Jiho moravský kraj, což je přípustné a odpovídající vykonávané práci. Pravidelné pracoviště nebylo dohodnuto. Zaměstnanec bydlel v Břeclavi, odkud také po nějakou dobu vyjížděl na určené autobusové linky.

Zaměstnavatel ovšem rozhodl o tom, že zaměstnance převádí na obsluhu linky, která vyjíždí z Hodonína. Zaměstnanec se proto musel nejprve vlastními prostředky dopravit z Břeclavi (bydliště) do Hodonína, kde zahájil výkon práce. Zaměstnanec podal žalobu, v níž vyčíslil právo na náhradu jízdních výdajů za cesty z Břeclavi do Hodonína a zpět. Tvrdil, že jeho pravidelným pracovištěm je Břeclav a cesty do Hodonína jsou proto cestami mimo pravidelné pracoviště. Zaměstnavatel oponoval, že pokud má zaměstnanec široce sjednané místo výkonu práce, na cestovní náhrady právo nemá.

Soud dal za pravdu zaměstnanci. Nebylo-li pravidelné pracoviště sjednáno, byla jím obec, z níž zaměstnanec nejčastěji vyjíždí do práce, tedy Břeclav. Zaměstnavatel by se býval mohl se zaměstnancem pokusit dohodnout, že pravidelným pracovištěm bude Hodonín. Taková dohoda by pro něj za daných okolností byla výhodnější. Cesty konané do Hodonína ze zaměstnancova bydliště, ať už by bylo kdekoli, by pak nebyly považovány ani za pracovní cesty, ani za cesty mimo pravidelné pracoviště, a cestovní náhrady by zaměstnanci nepříslušely.

JUDr. Jaroslav Stránský, Ph.D.