• Téma (měsíce)

Marek „Orko“ Vácha (*14. září 1966, Brno) je český katolický kněz, teolog, molekulární biolog, bioetik, pedagog, spisovatel a skaut. Vystudoval molekulární biologii na Masarykově univerzitě a teologii v Olomouci a Bruselu. Ve své vědecké práci se zaměřuje především na evoluční biologii, lékařskou i environmentální etiku a otázky lidského genomu. Je známý jako farář v Lechovicích, dlouholetý přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a někdejší kaplan v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Své zkušenosti předává také jako vysokoškolský pedagog a autor řady populárně naučných i duchovních knih. Vácha je nositelem přezdívky „Orko“ (Orlí oko) ze skautu a účastník dvou expedic do Antarktidy.

Vaše životní cesta je pestrá – jste kněz, teolog, biolog, pedagog, spisovatel i skaut. Která z těchto rolí je vám osobně nejbližší a proč?

Všechny mám rád a nejsou to ani tak role jako spíše projevy toho, co je mi nejdražší, jsem člověk milující život na této Zemi. Špatně se mi bude umírat, mám to zde moc rád.

Jak ovlivnilo vaši práci a pohled na svět vaše působení ve Skautu? V čem vidíte největší přínos skautingu pro mladé lidi dnes?

Skaut vám dá dvě velmi důležitá životní nasměrování: předně hezký vztah k přírodě, táboření, citlivost k přírodě a její ochranu, naučí vás v ní žít a neškodit. Mám velikou radost, že i v naší elektronické době si Skaut tvrdohlavě uchoval táboření pod stany, včetně určitého nepohodlí. Za druhé a zejména, dá vám kamarády na celý život. Právě proto, že si s nimi v důležitých letech dospívání odžijete táboření v dešti a chvíle, kdy se musíte spolehnout na ně a oni zase na vás. Dodnes spolu se skauty z oddílu, dnes už tedy staříci, jezdíme na expedice do různých stran světa.

Dvakrát jste se zúčastnil expedic do Antarktidy. Co vás tato drsná krajina naučila nejen o přírodě, ale i o člověku a víře?

Velikým štěstím bylo, že krátce po druhé expedici jsem prožil šest měsíců v dosti přísném kontemplativním klášteře, kde je náplní dne mlčení, modlitba a práce. Na Antarktidě to máte přesně to samé, jen si denní provoz určujete sami, a navíc máte opojnou a nekonečnou svobodu. Přírodní minimalismus, ledovce, oceán, skály. Nezapomenu na to do smrti, nikdy mě žádná krajina tak nepoznamenala jako Antarktida. Západy slunce trvající mnoho hodin, jak se slunce kutálí po obzoru, a ještě dlouho poté sledujete červánky, ze žluté po karmínově červenou a pak fialovou. A když je polární den, za chvíli to začíná nanovo, když slunce vychází.

Proč jste si vybral právě evoluční biologii a etiku jako hlavní oblast svého odborného zájmu?

Od čtyř let jsem věděl, že budu biologem, o jiné životní cestě jsem ani neuvažoval. Měl jsem štěstí v dětství: strýc Jiří je významný biolog a lékař, od mládí jsem se věnoval kroužkování netopýrů, večer svícení na noční motýly, s neobyčejnou laskavostí nás nejlepší brněnští ornitologové učili ptáky podle hlasu. Pak rozhodnutí ke kněžství a studium teologie… Bioetika se nakonec stala vlastně logickým průsečíkem. Jak říkají genetici, budoucnost patří hybridům. Klepání na dveře přišlo vždycky nějak samo, neudělal jsem nic, než jen otevřel.

Věnujete se bioetice a otázkám genetiky – jak nahlížíte na současný vývoj v oblasti genové manipulace a reprodukční medicíny?

Vlastně s nadšením. V roce 2012 přišla CRISPR, metoda, díky které můžete cíleně trefit místo DNA, které potřebujete, navíc je to rychlé, laciné a překvapivě přesné. Firma Colossal Biosciences ohlásila vytvoření pravlka a časopis Time emocionálně napsal, že jeho vytí se znovu ozvalo po třinácti tisících letech. Není to tak úplně pravda, je to spíše geneticky upravený normální vlk. Trochu jako když jsme kdysi z vlka udělali jezevčíka nebo bernardýna, jenomže to trvalo mnoho generací křížení. Zde to máte hned. Takže ne pravlk, ale pozměněný vlk, který určitě nějak vyje. Na příští rok se chystá mamut, což opět bude spíše mamutizovaný slon indický, avšak se srstí, adaptací na chlad a snad i trochu vypadající jako mamut. Spíše se žertovně říká mamofant nebo elemoth, něco mezi elefantem a mamutem. Vize je vytvořit až stovky jedinců a vysadit je na Kolymě, části Sibiře, která je naproti Aljašce. Ne jurský park, ale pleistocenní park. A vlastně se na to klukovsky těším. Jisté však je, že totéž lze určitě technicky udělat i s naším druhem – se všemi obavami, které jsou jistě namístě.

Jaké místo má podle vás etika v dnešní společnosti, která je často zaměřená na výkon a rychlý pokrok?

Na ekonomických školách se učí business ethics, u nás na lékařských fakultách máme lékařskou etiku a v obou případech jsou to okrajové obory. Hlavní obory jsou interna, pediatrie a podobně. Co jsem na fakultě, nikdy žádný student kvůli mně neukončil studia, že by neudělal etiku, a ani bych to tak nechtěl. Pro Aristotela je to však nejdůležitější obor vůbec, etika totiž odpovídá na základní otázku: Co mám dělat, abych prožil zdařilý život? Etika je umění žít, život je pro ni něco, co je třeba se naučit, a udělat z každého dne svým způsobem umělecké dílo. Stejně jako by byla medicína zbytečná, kdyby neuměla uzdravit tělo pacienta, byla by zbytečná etika, pokud by neproměnila naše životy k lepšímu. Není to tedy obor ani tak popisný, jako třeba anatomie, nýbrž poněkud riskantní. Riskujete, že vás to promění k lepšímu.

Jako pedagog (nejen) lékařské fakulty denně pracujete s mladými lidmi. Jaká témata je nejvíce zajímají a trápí?

Naši studenti jsou hodně specifičtí, cukrářsky řečeno, máme smetanu. Jsou chytří, jsou zvyklí se hodně, opravdu hodně učit, jsou zvyklí tvrdě pracovat. Navíc, světe, div se, chtějí opravdu pomáhat lidem a proměnit svět k lepšímu. Jistěže po ukončení studia přijde čelní srážka s realitou, noční směny a víkendy, a je to hodně vyčerpávající. Ale aspoň ti, které znám osobně, jsou výborní. Za covidu si mnozí rozložili ročník, protože své místo vnímali v nemocnicích v první linii. Pak po covidu jen řekli na shledanou a vrátili se do školních lavic. Pokud je mi známo, nikdy jim za to nikdo nedal žádnou medaili nebo tak.

Co vás v posledních letech nejvíce překvapilo v postoji studentů k náboženství, víře či etice?

Vlastně ten hlad. Hledají to ono, co popisujeme třemi písmenky („Bůh“) na vlastní pěst, chodí přírodou na pouť do Santiaga, jaksi živelně se ptají na smysl věcí. Není to nutně hledání konkrétní církve, jako spíše to, čemu Frankl říká neuvědomovaná religiozita, vědomí, že život by měl mít, musí mít nebo má smysl.

V poslední době jste byl v centru pozornosti kvůli odvolání z kaplanské funkce – jak tuto zkušenost vnímáte osobně i profesně?

Jedny dveře se zavřely, deset dalších se otevřelo. Bylo i zajímavé si vyzkoušet, jak to, co teoreticky hlásáte z kazatelny, o odpuštění a uchování si radosti, si najednou můžete vyzkoušet takříkajíc v zátěžovém testu. Učíte se jako námořník na lodi dívat se na obzor. Když totiž pozorujete jen vlny kolem, udělá se vám leda špatně.

Jak by podle vás měla církev komunikovat s širší veřejností v době, kdy je důvěra ve společenské instituce často nízká?

Církev jsme my a zařekl jsem se, že nebudu používat kondicionály, ve smyslu, co by církev měla, ptám se pouze, co bych měl dělat já. Napoleon prý vyhrožoval jednomu kardinálovi, že může jedním rozkazem zničit církev, a kardinál mu vcelku vtipně odpověděl: Sire, to se našim kněžím nezdařilo za poslední dva tisíce let. Měl pravdu, navzdory naší usilovné snaze církev stále funguje, což je svým způsobem zázrak.

Vaše knihy se věnují nejen přírodě a vědě, ale i duchovním otázkám. Co vás inspiruje k psaní a jaká témata vás momentálně zajímají?

Témata přinášejí rozhovory se studenty nebo s kýmkoli, jsem nyní často zván do podcastů a občas padají velmi zajímavé otázky, které vás přinutí si na ty věci nějak srozumitelně odpovědět a formulovat to. Ráno se nesmíte dívat do mobilu na poštu ani do sociálních sítí, mysl běží na volnoběh a tu a tam přicházejí výborné náměty. Co s nimi pak udělám, když je píši, je však věc jiná.

Vidíte nějaké paralely mezi řemeslem pekaře a duchovní či vědeckou činností, které se věnujete? Co by si podle vás mohli pekaři a cukráři odnést z vašeho pohledu na víru a etiku?

Jako když pijete výbornou whisky, je někdy tak dobrá, že si říkáte, že lidi, kteří ji tam někde ve Skotsku vyráběli, musí své práci věřit, milovat ji a provozovat ji vlastně jako modlitbu. Asi všichni máme stejný pocit, když se chleba nebo cokoli opravdu povede. Že to museli být dobří lidé, co ho pekli, a že to museli dělat s láskou.

Máte osobně nějakou oblíbenou pekařskou či cukrářskou specialitu, která pro vás symbolizuje domov, tradici nebo duchovní rozměr každodennosti?

V cukrářství jich mám tisíc, maminka dělala na Vánoce přes dvacet druhů cukroví, byla vyhlášená kuchařka. Ale dobře, když jednu, tak staré dobré máslové trubičky.

Kdybyste měl dnešním mladým pekařům a cukrářům předat jednu důležitou myšlenku do života, jaká by to byla?

Ať věří své práci. A ať ji dělají co nejlépe. Mají privilegium, které nemá bankéř ani právník. Zlepšují totiž náladu ve společnosti, v pekárně i v cukrárně jsou lidé obvykle dobře naladění a obvykle se nehádají. A kdo miluje všechno dobré tohoto světa, je myslím velmi blízko Bohu. Křesťanství je vlastně velmi zemité náboženství, jehož znakem jest radost ze života. Spisovatel Chesterton to na konci devatenáctého století přesně pojmenoval: Křesťanství je sklenice vína a doutník po dobrém obědě.

A nakonec – máte nějaký osobní recept na „kvas“, tedy vnitřní sílu a motivaci, která vás posouvá dál?

Rozbalit každý nový den jako vánoční dárek. Zní to pateticky, ale neumím to říci lépe. S vědomím, že život není biologický fakt, nýbrž dar, což je vlastně tatáž myšlenka.

Děkuji za rozhovor.

Bohumil Hlavatý