Dělnické kolonie byly donedávna jedním ze symbolů průmyslového Ostravska. V dobách jejich největšího rozkvětu, počátkem 20. století, v nich žila více než polovina obyvatel Slezské Ostravy. V posledních desetiletích velká část kolonií mizí a s nimi i duch staré Slezské Ostravy. Přesto je i dnes možné nalézt místa, která atmosféru starých časů připomínají. Jedním z nich je Hranečník. Bez větší publicity je v Ostravě k vidění objekt, který lze označit za světový unikát. Veřejná hornická pekárna na Hranečníku sloužila ještě před sto lety obyvatelům tamní havířské kolonie. Ženy zde kolektivně pro své rodiny pekly chléb v uhelné peci. Objekt teď díky partě nadšenců láká návštěvníky, byť o něm většina Ostravanů vůbec netuší.
Od panského dvora k hornické kolonii
Ještě počátkem 19. století byl Hranečník malou osadou, která byla součástí polskoostravského panství hraběte Wilczka. Nacházel se zde panský dvůr, kolem kterého se rozkládaly pole, pastviny a několik menších rybníků. V období rozvoje uhelného hornictví na počátku 40. let 19. století založil v blízkosti dvora hrabě Wilczek důl Jan Maria, v jehož sousedství začala v druhé polovině století vznikat hornická kolonie, jejíž součástí byla i společná pekárna. Podobných pekáren přitom bylo v ostravském uhelném revíru celá řada.
Důlní společnost hraběte Wilczeka je na sklonku éry Rakousko-Uherska nechala vybudovat proto, že v hornických koloniích tehdy nefungovalo zásobování pečivem, přitom sociální poměry neumožňovaly, aby každá domácnost byla vybavena pecí. Podobně v hornických koloniích fungovaly třeba i udírny, prádelny či stodoly, kde si hornické rodiny mohly uložit úrody z políček, které si od závodů pronajímaly. Nic z toho se přitom podle zástupců spolku nedochovalo, pouze zmiňovaná pekárna.
Oživený skvost
Najít poslední dochovanou hornickou pekárnu ze sklonku éry Rakouska-Uherska není jednoduché, přitom jen pár stovek od ní proudí každý den tisíce lidí. Nachází se v sousedství dopravního uzlu Hranečník, ale nevede k ní žádný chodník, takže případný zájemce musí použít navigaci a v případě deště počítat s tím, že se bude brodit blátem. Dovnitř se návštěvník dostane jen s pomocí kódu, který získá po nákupu elektronické vstupenky. Donedávna o této pamětihodnosti vůbec nikdo netušil a historikové se domnívali, že pozůstatky fenoménu hornických pekáren jsou nenávratně ztraceny. Teprve lidé ze spolku Pestré vrstvy, který se zabývá popularizací zapomenutých dokladů lokální historie, mu vdechli život. Před několika lety je oslovil člověk, který v sousedství koupil nemovitost a objevil tam ruinu této malé stavby. Byla podmáčená, z komína zbylo jen torzo, uvnitř bylo skladiště odpadu, dveře byly shnilé. Přišli se tam ze spolku podívat a zjistili, že jde právě o bývalou hornickou pekárnu. Pozemek patří městskému obvodu, a tak se spolek dohodl s radnicí na dlouhodobé výpůjčce budovy, sehnal peníze na opravu domku a v roce 2021 zde zprovoznil i menší expozici.
Pekárna na Hranečníku
Hornická pekárna na Hranečníku byla vystavěna na počátku 20. století a je dnes pravděpodobně poslední stavbou tohoto typu v Ostravě, která si zachovala svůj původní ráz. Také proto si spolek Pestré vrstvy vybral právě tento objekt, aby jej zpřístupnil veřejnosti. Podobných pekáren bylo přitom od druhé poloviny 19. století, kdy začaly na Ostravsku vznikat první dělnické kolonie, vybudováno mnoho desítek. Některé z nich byly spojeny s udírnou, jinde byly tyto dvě stavby oddělené. To je také případ pekárny na Hranečníku. Pečení v hornické pekárně patřilo k běžným činnostem hornických rodin. Z historických pramenů vyplývá, že veřejná pekárna fungovala dvakrát týdně. Vždy se v ní rozdělal oheň, hospodyně z okolních domků přinesly těsto a z každého pečení se stala menší společenská událost. Kolem zdí pekárny stávaly dřevěné lavice, kam se ukládaly ošatky s těstem. Ve vytápění pece se hospodyně pravidelně střídaly. Vytápět se začínalo v noci, aby se již brzy ráno mohly sázet první chleby. Těsto na chléb hospodyně zadělávaly již večer doma v díži a do pekárny ho přinášely vykynuté, pečlivě zabalené v ošatkách. Vůně pečeného chleba se linula po celé kolonii. O svátcích se pak do rozehřáté pece dávaly bábovky a další pečivo z bílého těsta, které obohacovalo sváteční rodinný stůl. Tento způsob pečení začali horníci opouštět po první světové válce, kdy se stala dostupnější možnost nákupu chleba u některého z místních pekařů. Pekárny pak měnily často svůj účel. Pamětníci vzpomínají, že i pekárna na Hranečníku se využívala k vyvařování a praní prádla a ve druhé polovině 20. století také k uzení ryb z blízkého rybníka nebo jako seník.
Jak se v pekárně peklo
Původně se zde nacházela roštová chlebová pec, nad jejímž čelem byl vystavěn téměř dvoumetrový komín. V peci se nejdříve zatopilo dřevem, ale vytápělo dostupnějším černým uhlím, jehož výhodou byla větší výhřevnost. Pro vytopení pece bylo potřeba uhlí naložit do topné komory. Tahem komína nasávaný vzduch procházel popelníkem a následně hořícím uhlím, odkud plameny šlehaly do pečicího prostoru. Po vytopení pece na přibližně 320 °C se otvor topné komory zakryl litinovými deskami. Potom se pečicí prostor vymetl ve vodě namočeným pometlem a následně bylo možné sázet chleba. Po upečení první várky chleba se částečně vychladlá topná komora opět naložila uhlím, odstranily se litinové desky a hořící uhlí pečicí prostor znovu vytopilo na požadovanou teplotu k sázení další várky.
Pozvánka k návštěvě
O prohlídky objektu je velký zájem. Uvnitř je menší expozice s informačními panely, kde se návštěvníci dozvědí, že nedaleko pekárny prožily dětství i dvě významné osobnosti lokální historie – Josef Kotas, jenž se později stál poválečným starostou Ostravy, a také Hugo Vavrečka, diplomat, ředitel Baťovských závodů a později dědeček prezidenta Václava Havla. Pekárnu určitě oba znali ze svých dětských toulek. Podobná technická památka je k vidění také v šumavské obci Lenora. Nejde sice o pec určenou pro hornické rodiny, ale fungovala na podobném principu. Obecní pekárna v Lenoře byla vybudována v první polovině 19. století pro potřeby chudších obyvatel, kteří ji mohli využít k pečení chleba, a mohli tak uspořit za používání drahého dřeva. Ke svému účelu sloužila ještě pár let po druhé světové válce. Před pětadvaceti lety byla tradice pečení chleba obnovena a spolek, jenž se o ni stará, zde pořádá pravidelná veřejná pečení. O něčem podobném uvažují do budoucna i lidé, kteří se starají o ostravskou hornickou pekárnu. Je to jejich sen, ale neví, jestli se vyplní, protože je to finančně náročné. V budoucnu se počítá s rozvojem lokality a spolek Pestré vrstvy bude usilovat o to, aby byla pekárna zachována, přestože není zapsaná na seznamu kulturních památek. A možná pomůže i některá z okolních pekáren a bude se na Hraničníku jednou opět péci chleba…
Z historických pramenů připravil
Ing. Jaromír Dřízal
Galerie
Pro přidání komentáře se prosím přihlaste. Pokud nemáte účet, můžete si zaregistrovat nový účet.