Tento poněkud provokativní citát je často připisován Miloši Zemanovi. Výrok je ale mnohem starší, už daleko dříve ho s oblibou používal například Winston Churchill. Dnes ho používají hlavně politici, když se pomocí něho snaží před veřejností ospravedlnit změnu svých postojů, neboť otočky (podle toho, odkud vítr fouká) nejsou přijímány moc pozitivně. Držení konzistentních názorů je sice vnímáno spíše kladně, v životě to ale není tak jednoznačné. Vždy záleží na kontextu, na důvodech a na tom, jaké nové informace se objevily nebo jak se změnily okolnosti.
Na citát jsem si vzpomněl, když nyní se smíšenými pocity sleduji veřejné dění a to, co dělá a co nám servíruje EU. Vybavilo se mi, jak jsem před 21 lety, v roce 2004, psal úvodník na téma Evropská unie. Tehdy jsme totiž po všelidovém hlasování slovy Bolka Polívky „vstúpili“. V historicky prvním (a od té doby posledním) referendu se 77,3 % spoluobčanů, tedy výrazná většina (včetně mě), vyslovilo pro vstup do tohoto elitního klubu. Když se nyní na svůj tehdejší sloupek dívám, musím se pousmát nad tím, jak jsem byl naivní. Radoval jsem se z toho, že máme příležitost prosadit se na 450milionovém, zcela otevřeném a férovém trhu a taky že už nebudeme čekat ve frontách v Mikulově nebo na Rozvadově při celní a pasové kontrole.
Ignorovali jsme varovné hlasy, které se už tenkrát ozývaly a upozorňovaly na to, že i náš tuzemský trh bude otevřený a náš průmysl nebude nikterak chráněn před zahraniční konkurencí. Prozíravější jedinci dokonce varovně zvedali prst a předpovídali nárůst regulací a byrokracie a mluvili o hrozbě předání rozhodovacích pravomocí do Bruselu a ztrátě české identity. Nadšení ale v té době jednoznačně zvítězilo. Vlastně jsme netušili a neřešili, jak EU funguje, že kromě Evropského parlamentu existuje i výkonný orgán, jakási evropská vláda (Evropská komise, která má podle Wikipedie aparát čítající víc než 32 tisíc zaměstnanců!). A taky jsme byli poněkud znechuceni z domácí scény (aféry Mostecká uhelná a LTO, opoziční smlouva, kupování hlasů poslanců pro vyslovení důvěry vládě nebo financování politických stran a tajemný dárce Lajos Bács). Samozřejmě tenkrát nepadlo ani slovo o tom, že nás budou pronásledovat zkratky GDPR (ochrana osobních údajů), NIS2 (kybernetická bezpečnost), ESG (udržitelnost), EUDR (odlesňování), ETS (emisní povolenky) nebo PPWR (obaly a obalové odpady) a že naši představitelé a zastupitelé budou říkat: „Za to my nemůžeme, to přišlo z Bruselu“ nebo „S tím nemůžeme nic dělat, to je nadřazená evropská legislativa a té se musíme podřídit“…
Přiznávám, že i já jsem se tenkrát ztotožnil s názorem Václava Havla, který na toto téma řekl: „Slyšíme občas obavu, že vstup do Evropské unie omezí naši suverenitu. Pevně věřím, že omezí především suverenitu postkomunistických mafiánů, ekonomických šejdířů, finančních akrobatů a jejich politických ochránců.“
A tak dnes musíme doufat, že se EU reformuje a od některých přehnaných ambicí a absurdit ustoupí nebo je alespoň změkčí. Chci věřit, že pozitiva členství stále převažují nad negativy a že není namístě plakat nad rozlitým mlékem nebo používat jiný výstižný citát, tentokrát z Knoflíkové války: „Kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil.“
Jaromír Gec
člen DR SPaC
Pro přidání komentáře se prosím přihlaste. Pokud nemáte účet, můžete si zaregistrovat nový účet.