Jana Stryková je česká divadelní, filmová a televizní herečka. S jevištěm se poprvé setkala už jako čtyřletá v dětském sboru Mahenova divadla. Činoherní herectví vystudovala na pražské DAMU, kterou absolvovala v roce 2003 a obdržela Cenu Valtra Tauba pro nejlepší absolventy. První angažmá získala v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, poté působila v Praze v Divadle Rokoko, Švandově divadle a Divadle na Vinohradech, byla také členkou Činohry Národního divadla. V současnosti je bez stálého angažmá a hostuje v divadle Studio DVA, v Divadle Radka Brzobohatého a v Divadle Bez zábradlí. Diváci ji znají i z televizních seriálů, například Dokonalý svět, Ordinace v růžové zahradě, Modrý kód či Slunečná. Ve filmu si zahrála ve snímcích Běžná selhání, Indián, Cesta do nemožna, Child 44 nebo Zakázané uvolnění. Věnuje se také dabingu, rozhlasové tvorbě a načítání audioknih. Spolu s partnerem, zvukařem Matějem Matuškou, vychovávají syna Jáchyma.
Jano, nedávno jste moderovala Pekařský ples Svazu pekařů a cukrářů. Jak jste si tu akci užila?
Užila jsem si ji moc. Měla jsem skvělého spolumoderátora a překvapilo mě, jak byla celá akce vlastně komorní a milá. Bylo vidět, že se tam lidi dobře baví už jen proto, že se navzájem znají – a hlavně měli chuť si hrát, soutěžit a dělat si legraci. A když má publikum smysl pro humor, baví se i moderátor. Navíc to mělo příjemný rodinný feeling, člověk měl pocit, že tam panuje dobrá nálada od začátku do konce.
Pojďme k tomu, co vás teď nejvíc zaměstnává. Na čem právě pracujete a kde vás mohou diváci vidět?
Teď zkouším v Divadle Bez zábradlí britskou konverzační komedii Soukromé životy. Premiéra bude 19. března – a tím zvu čtenáře, ať přijdou. Je to chytrý, svižný text, který s lehkostí a vtipem otevírá intimní témata, která se vlastně týkají nás všech: vztahy, přitažlivost, pýcha, návraty, to, co si o sobě myslíme… Je to přesně ten typ komedie, která stojí na dialogu, situacích a hereckém tempu – a to mám moc ráda. Navíc je to komorní titul pro čtyři herce a Divadlo Bez zábradlí je menší typ scény, takže z toho vzniká velmi bezprostřední, blízký divácký zážitek. Kromě toho hraju také ve Studiu DVA a v Divadle Radka Brzobohatého.
Od roku 2017 jste byla sedm let členkou Činohry Národního divadla. Jaký máte k Národnímu divadlu vztah a jaké to pro vás bylo?
Byla to úžasná zkušenost a jsem opravdu šťastná, že jsem si to mohla v životě zažít. Národní divadlo je velké v tom nejlepším slova smyslu: člověk tam dělá tituly, ke kterým by se jinde třeba ani nedostal, a zažije inscenace, které jsou celosouborové, výtvarně velkorysé a mají speciální sílu právě tím, kolik lidí se na nich potká. Často je to zároveň i velký výtvarný zážitek – scénografie, kostýmy, hudba, všechno ve velkém měřítku. Je to týmová práce, kde se člověk učí vnímat celek, nejen vlastní part.
Vaše kariéra vás provedla řadou divadel – od Liberce přes Švandovo divadlo až po Vinohrady. Které angažmá vás nejvíc formovalo?
Formovala mě vlastně všechna. Měla jsem štěstí na lidi a na soubory – a to je u herectví zásadní. Hodně ráda ale vzpomínám na Divadlo na Vinohradech: má svou historii, specifické publikum a atmosféru, kterou člověk jen tak nezažije. A když máte kolem sebe silné kolegy, roste se vám mnohem líp.
Hrajete i přes léto na letních scénách. Čím je to pro herce jiné než klasické divadlo?
Hraju na letní scéně Studia DVA – na Vyšehradě i v Holešovicích. Je to úplně jiný typ soustředění, protože jste venku: prostor je otevřený, okolí žije, někdy do toho vstoupí počasí. Pro herce je to náročnější, ale diváci vám to vracejí skvělou atmosférou a takovou zvláštní svátečností toho večera. A když se potkají podmínky i energie, je to krásné.
Máte za sebou i experimentálnější projekty. Je vám bližší klasika, nebo experiment?
Mám ráda oboje. Vždycky jsem střídala klasická divadla s experimentálnějšími scénami – třeba MeetFactory nebo Rubín. Teď si víc hlídám volný čas, protože ho chci trávit s rodinou, takže už tolik na experimentálních scénách nehraju. Ale předpokládám, že až syn odroste, ráda se k nim zase vrátím.
Kromě divadla pracujete i ve filmu, televizi a dabingu. Co vás baví nejvíc?
Tohle se u mě nedá seřadit. Vždycky záleží na konkrétním projektu, lidech a tématu. A právě to mě na herectví baví: že je pestré a člověk se pořád učí nový „jazyk“ – jednou pro jeviště, jindy pro kameru nebo pro studio.
Věnujete se i audioknihám. Co vás na načítání nejvíc přitahuje?
Audioknihy jsou moje velká láska. Je to komorní, soustředěné, trochu meditativní – jsem sama s textem a mikrofonem. A protože jsem vášnivá čtenářka, je pro mě radost, když se dá tenhle koníček propojit s prací. V současné době mě čeká další pokračování Duny a nedávno jsem dotočila poslední knihu Agathy Christie – a to jsou dva úplně jiné světy, což je na tom skvělé.
Je nějaká filmová nebo televizní role, o které sníte?
Moc bych si jednou chtěla zahrát v opravdu dobrém sitcomu. Jsem velká fanynka toho žánru – a komedie je podle mě často náročnější disciplína než drama, protože vyžaduje rytmus, timing a lehkost, která se nesmí tlačit.
Jaký máte osobně vztah k pečivu? Máte nějaké oblíbené?
Miluju poctivý žitný chléb. Když je dobrý, je to radost – a mám slabost i pro tu vůni, když vejdete do pekárny. K snídani mi pak často stačí máslo, sůl… a krásný pohled z okna, který v Krkonoších mám.
Pečete doma? A jde vám víc sladké, nebo slané?
Peču s radostí – hlavně se synem, protože ten to miluje. Nejsem typ, co by všechno uměl z hlavy, spíš sbírám recepty a zkouším, co nás zrovna láká. A když pečeme spolu, častěji vyhraje něco sladkého.
Váš partner je vnuk zpěváka Waldemara Matušky. Hraje u vás doma hudba důležitou roli?
Hudbu máme rádi, ale doma často vítězí ticho. Partner tráví hodně času se sluchátky na uších, já po práci taky občas toužím spíš po klidu. Takže hudba ano – jen si ji vybíráme a pouštíme spíš svátečně, když na ni zrovna máme chuť.
Jak se vám daří skloubit práci a péči o syna?
Je to o domluvě a organizaci – a já mám štěstí, že mám skvělého partnera. Hodně mi pomáhá i rodina, babičky a dědeček, takže v tom nejsem sama. Díky tomu se dá zvládnout i období, kdy je práce víc a do toho školní režim a běžný život.
Co vám dodává energii po zkouškách nebo po představení?
Snažím se po sladkém moc nesahat. Po představení mě většinou čeká ještě cesta domů, takže jedu a poslouchám mluvené slovo – rádio, podcasty, rozhovory. Je to příjemný způsob, jak se po večeru uklidnit.
Kdybyste svou hereckou kariéru přirovnala k nějakému pečivu, které by to bylo?
Asi chleba. Ne jako velké gesto – spíš jako něco, co se dělá pořád, znovu a znovu. Někdy se povede víc, někdy míň, ale má smysl, když se o něj člověk stará.
Co byste vzkázala českým pekařům a cukrářům?
Díky. Je to práce, která začíná, když ostatní ještě spí, a my ji často bereme jako samozřejmost. Přeju jim dobré suroviny, šikovné lidi do týmu a ať se jim daří – v provozu i doma.
Jano, děkujeme vám za rozhovor pro náš časopis.
Bohumil Hlavatý
Galerie
Pro přidání komentáře se prosím přihlaste. Pokud nemáte účet, můžete si zaregistrovat nový účet.