V letošním roce jsme péefko pojali trochu jinak. Fotili jsme ho ve skanzenu v Kouřimi. Nešlo jen o hezké prostředí, ale o záměr. Protože chleba spojuje, jak tradice, tak i generace. A k tomu se budeme vracet pořád dokola.
Právě ve skanzenu bylo na první pohled vidět, jak moc se způsob prožívání Vánoc v průběhu let proměnil. Dnešní Vánoce jsou rychlé. Alespoň pro mě. Já osobně mám prosinec v mlze. Obchody plné světýlek, hudba z reproduktorů, slevové kampaně a davy lidí všude kolem. Často mám pocit, že sotva svátky začnou, už končí. S tím rozdílem, že váha ukazuje pět kilo navíc.
Na venkově byly dřív Vánoce především obdobím, ne jedním večerem. Začínaly adventem, kdy se omezovala práce a ztišoval se každodenní ruch a spěch. Večery patřily rodině a přípravě na svátky. Štědrý den měl pevně daný řád. Od rána se uklízelo a chystalo vše potřebné. Dodržoval se půst, děti vyhlížely večer a těšily se na zlaté prasátko, symbol, který patří k českým Vánocům dodnes.
Večeře nezačínala podle hodin, ale s první hvězdou. Rodina se sešla u jednoho stolu, zapálila se svíčka a proneslo se přání či proslov, jak říkáme dnes. U stolu platila jasná pravidla. Nikdo nesměl vstát, aby rodina zůstala pohromadě i v dalším roce. Jídlem se neplýtvalo. Nikdy.
Po večeři následovaly vánoční obyčeje. Krájení jablka, lodičky z ořechových skořápek nebo lití olova. Součástí Vánoc bylo také koledování. Koledníci obcházeli stavení, zpívali a přáli zdraví a štěstí. Výzdoba byla jednoduchá a symbolická. Vánoční stromek se na venkově rozšířil až v 19. století a zdobil se tím, co bylo doma: ořechy, jablky, slámou nebo papírovými ozdobami. Nechyběly ani betlémy, často ručně vyráběné.
Tak až letos usednete ke stolu, vzpomeňte si, že nejen chleba spojuje, ale i tradice a mezigenerační sounáležitost mají v našich životech svůj význam.
Krásné svátky!
Gabriela Lokšan
Pro přidání komentáře se prosím přihlaste. Pokud nemáte účet, můžete si zaregistrovat nový účet.