• Reportáž

Dobrou kávu, zákusek, víno či lahodnou zmrzlinu si můžete dát leckde. Starobylý dům na náměstí v Chrasti u Chrudimi však nabízí kulinářská překvapení i kulturní dění, které by zde (snad kromě místních) málokdo čekal. Dům U Konvalinků nechala stávající majitelka Dagmar Tycová zrekonstruovat za dohledu památkářů. Před slavnostním otevřením přijela dům po rekonstrukci „zkolaudovat“ herečka Naďa Konvalinková. Objekt, který patřil její rodině, byl ještě před několika lety odsouzený k demolici. Poutavý příběh o odvaze, spletité životní i profesní cestě Dagmar Tycové, mimochodem absolventky oboru zpracování mouky na pardubické průmyslovce, byl příležitostí pro rozhovor, které nešlo odolat. Ostatně, můžete posoudit sami.

Chrast znají především lidé z blízkého okolí. Mohla bys ji stručně představit blíže?

Původní osadu založili pravděpodobně mniši z Podlažického kláštera. Město, kde dnes žije zhruba 3200 obyvatel, se poprvé písemně připomíná k roku 1318 v souvislosti s rychtářem Miloslavem z Chrasti, který byl pohnán před soud kvůli přepadení kupců z Moravan. Historický dům č. p. 12 je barokním klenotem s bohatou historií sahající až do 15. století, kdy byly jeho základy položeny na místě gotického sklepení. Nachází se přímo na náměstí a svým klasicistním průčelím zdobeným lisenami a římsami patří mezi nejvýznamnější stavby města. V průběhu staletí přečkal několik požárů a prošel řadou přestaveb, včetně barokní rekonstrukce v roce 1709 a raně klasicistní úpravy po dalším požáru v roce 1774. Dnes nese stopy všech těchto epoch, včetně původních kleneb, barokní černé kuchyně a zrekonstruovaných historických detailů, které svědčí o jeho jedinečném vývoji.

To už přecházíme přímo k tvému domu U Konvalinků…

Že byl dům postaven pravděpodobně v letech 1500–1600, se zjistilo z nálezů během rekonstrukce. V archivech je první záznam o něm z roku 1652, jak rovněž dokládá současný vývěsní štít. Starší věrohodné údaje se bohužel nedochovaly, protože Chrast v té době třikrát vyhořela. Postupně v domě žili mlynáři, perníkáři a jircháři. Mlynáři zde (pravděpodobně pro celou Chrast) pekli chleba v dochované, ale bohužel již nefunkční jednoetážové peci s černou kuchyní a velkým sázecím otvorem. Po nich dům obývali perníkáři, jejichž řemeslná činnost zde probíhala zhruba v letech 1810–1880. Jedním z nich byl prapředek rozhodně nejslavnější majitelky domu, herečky Nadi Konvalinkové.

Teď je vhodná chvíle na představení tvého životního a profesního příběhu. Začněme studiem.

Absolvovala jsem pardubickou potravinářskou průmyslovku, obor zpracování mouky. Také proto mám k potravinářským řemeslům po staletí provozovaným v domě U Konvalinků hluboký vztah. Do Pardubic jsem sice jít studovat původně vůbec nechtěla (mým snem byla zdravotní škola), ale nakonec jsem podlehla přání svého dědečka. Do pekařiny jsem se pak natolik zamilovala, že jsem školu úspěšně dokončila a dokonce jsem tam nastoupila jako instruktorka odborného výcviku, dodělala jsem si pedagogické minimum na vysoké škole a poté pracovala jako učitelka v pekařské dílně. Na škole jsem tak zůstala krásných deset let.

A pak přišel zlom. Jak ses vyrovnala především s podnikáním v úplně cizím oboru?

Svou životní i profesní dráhu hodnotím jako poněkud komplikovanější. Z pardubické školy jsem nejprve odešla na mateřskou dovolenou, přičemž můj tehdejší manžel založil stavební firmu na montáže oken. Měl pak ale těžký úraz, takže jsem vedení firmy musela převzít. V této těžké době jsem měla velkou oporu v rodičích, bez nich bych to asi všechno neustála. Takže z pekařiny rovnou přechod do stavařiny, o které jsem nevěděla vůbec nic. Abych mohla s chlapy na stavbách komunikovat, musela jsem se vše naučit od základů. Montáže oken mě pohltily na dalších třicet let. Po dvaceti letech jsem prodělala profesní krizi, tak jsem si na odreagování vystudovala tři roky čínské medicíny, potom masáže a aromaterapii. To vše jsem jela současně se stavařinou.

Po rozvodu jsem na tento koníček už vůbec neměla čas, montážím oken jsem se opět musela věnovat naplno. Při tom všem jsem sedmnáct let řídila a zároveň pracovala na rekonstrukci domu v Chrasti. Projekt záchrany domu, který byl již určený k demolici, jsem uhájila proti všem, kteří mi ho rozmlouvali.

Jaký byl tvůj motiv, proč jsi do toho šla? Originální objekt, vlastní dům, zázemí, či snaha dokázat ještě něco jiného než řídit stavební firmu?

Mám pocit, že ten dům si mě přitáhl sám, když jsem brouzdala po nemovitostech na internetu. Objevila jsem kulturní památku s perníkářskou pecí a mé „potravinářské srdce“ se najednou probudilo. Vyrazila jsem do Chrasti na dům se podívat, chtěla jsem tu pec vidět, přestože realitní makléř tvrdil, že dům je už prodaný. Za oknem však zůstala cedule „Dům na prodej“ a telefonní číslo. Nakonec jsem s tehdejším majitelem absolvovala prohlídku, během níž jsem zjistila, že jsem tu určitě už někdy „byla“: věděla jsem předem, kde co je. Prostě taková trochu mystika, přestože se domnívám, že kromě srdcem umím také uvažovat racionálně. Všude byl nepořádek, prach, najednou jsem ale věděla, že ten dům musím a chci zachránit!

To si ovšem vyžádalo důkladnou rekonstrukci. Jak akce probíhala?

V roce 2008 začala komplexní, složitá a nákladná rekonstrukce celého objektu včetně přilehlé zahrady, která trvala zmíněných dlouhých sedmnáct let. Na začátku jsem byla úplně sama, všichni mi říkali, že to nemůžu dát dohromady, že by bylo nejlepší dům zbourat. Ale nedala jsem se odradit a moje nadšení přineslo ovoce. Za ty dlouhé roky se k mému projektu přidali další řemeslníci, kteří sdíleli stejné nadšení jako já. A když jsem to už chtěla vzdát a dům prodat, tak do mého života přišel můj druhý muž, který mi se vším nesmírně pomohl – a výsledek se dostavil. Zájemce o stavební a technické podrobnosti bych odkázala na náš web www.dumukonvalinku.cz. V rámci rekonstrukce se nám podařilo zachovat některé původní malby z roku 1652, také interiér jsme se snažili vrátit do původního stavu. Poděkování patří všem partnerům: městu v čele se starostou Vojtěchem Krňanským, spolupracujícím řemeslníkům, památkářům a všem ostatním, kteří se na rekonstrukci podíleli pomocí či radou.

Máte tu i starodávnou pec, která ale nepeče. Není to škoda a nešla by přeci jen zprovoznit?

Dům jsem opravdu koupila hlavně kvůli peci, která mě hodně zajímala. Měla jsem plán, že si v ní upeču chléb, ale bohužel to nepůjde. Kolem roku 1770 musely být na základě „ohnivého dekretu“ Marie Terezie všechny podobné pece zazděné, aby se předešlo požárům. Zrovna tento dům třikrát hořel. Pece tehdy mohly zůstat v provozu, jen pokud byl dům mimo zástavbu, a musela u něj být vysazená vrba nebo lípa, aby se oheň nemohl šířit na další domy v okolí.

Při rekonstrukci omítek na zadní zdi jsem objevila zazděné malé okénko a po jeho vybourání vypadly 300 let staré saze a po nich se objevila unikátní pec. Ten pocit bych přála zažít každému, byl to nádherný okamžik. Když si představíte, že jste po třech stoletích první, kdo to uviděl! Velká rarita: sázecí otvor a hned vedle originální černá kuchyň. Moje pekařské srdce zajásalo, hned jsem si vzpomněla na pana učitele Františka Chrousta z pardubické průmyslovky, který mne učil stáčet chleba obouruč. Navíc mám ještě staré recepty na chléb. Za zmínku určitě stojí, že pec si se zájmem prohlédl a technickou dokumentaci k ní mi poskytl věhlasný a oblíbený „strojařský“ profesor pardubické průmyslovky Ing. Josef Skalický. Jenom mě mrzí, že se pan profesor Skalický nedožil otevření domu, při každém třídním setkání se zajímal, kdy už ho otevřu… Péct se ve zdejší peci podle stanoviska odborníků (kominíci, hasiči, statik) sice už nikdy nebude, ale pro milovníky pečení postaru a také pro sebe připravuji řešení. Zatím ho ale neprozradím – je to veliký sen.

Kromě hlavní perníkářské pece jsme nahoře objevili ještě druhou pícku s keramickou troubou. Jde opět o raritu, protože keramické trouby často praskaly. Podařilo se nám ji uvést do původní podoby a je dokonce funkční. Až bude čas, ráda v ní upeču dobré domácí buchty.

Slavnostního otevření domu U Konvalinků při adventním koncertu 17. prosince 2024 jsem se mohl osobně zúčastnit. Příjemně mě překvapil výběr kapely – žesťového kvintetu studentů Pardubické konzervatoře. Některé z té party jsem viděl hrát fanfáry na Dnech chleba. Kouzlo nechtěného, ale opět symbolické propojení historie a pekařského oboru…

Děkuji za pochvalu, atmosféru zahájení provozu oceňovali všichni účastníci, ale nás potěšila již jarní předpremiéra, kdy 1. května 2024 dům slavnostně otevřela paní Naďa Konvalinková. Pozváni byli všichni, kdo se podíleli na opravě domu. Připravila jsem jim pohoštění jako poděkování za to, že se mnou těch dlouhých 17 let vydrželi.

Jakými aktivitami žije dům U Konvalinků dnes?

Nedávno jsme otevřeli perníkářský obchůdek a sezonní prodej zmrzliny, začali jsme pořádat akce v kavárně. 17. prosince 2024 jsme obdrželi kolaudační rozhodnutí spolu se statusem muzea. Velikou radost z tohoto rozhodnutí měly paní Naďa a Ljuba Konvalinkovy. Tento status však vyžaduje splnění přísných pravidel na provoz: zákazníci tu usedají na originální, historicky cenné židle, totéž se týká stolů a dalšího nábytku. Servírujeme na anglickém porcelánu, s barokní hudbou, takže se hosté mohou cítit jako za starých časů. Snoubí se zde gotika, renesance i baroko, z každého kousek, jak šla postupně staletí. Z akcí z letošní zimy bych chtěla zmínit povídání s hercem Václavem Vydrou, vystoupení úžasného kouzelníka, mistra republiky v mikromagii Štěpána Šmída, hrála tu swingová kapela Swing Melody z Karlových Varů s repertoárem R. A. Dvorského či Voskovce a Wericha, pořádáme kurzy kreslení technikou starých malířských mistrů a další akce na odreagování nebo zapomenutí na realitu všedního dne.

Ze dvora nabízíte vynikající zmrzlinu, v obchodě na první pohled zaujme pestrý sortiment. Co se těší největšímu zájmu?

Sortiment našeho obchodu se vyvíjel postupně systémem „jak šel čas“: zastupujeme výrobce ručně vyráběných italských bonbonů Pelino, které firma váže do dekorativních kytiček. Mezi její zákazníky patří papež či královské rodiny. Bonbony jsou z belgické čokolády a z mandlí Avola, což jsou nejšťavnatější mandle na světě.

U trubiček a oplatek se nám po tříměsíční anabázi a ve spolupráci se třemi právníky podařilo navázat spolupráci s úžasnou firmou z Hořic. Rodinná firma Kubištů nám dovolila použít vlastní obaly na Napoleonské trubičky, oplatky podle originálních receptur, samozřejmě též se schválením od patentového úřadu. Také se nám podařilo získat souhlas se zveřejněním příběhu vzniku trubiček na obalu: když Napoleon v roce 1815 ustupoval z Ruska, v Čechách onemocněl jeho osobní kuchař. Nechal ho na léčení u jisté paní z okolí Hořic, které za úspěšné vyléčení kuchař prozradil tajný recept.

Prodáváme také čerstvé Hraběnčiny oplatky, a to rovněž s příběhem. Říká se, že vznikly v klášteře v Teplé u Karlových Varů, když kuchař vylepšil hostiové těsto cukrem, mlékem a kořením. My komunikujeme příběh oplatek s původem v Teplicích, kde tamní mniši dostali zadání k přípravě zákusku. Takže hostie slepili medem a bylo… Oplatky pak zachutnaly i mimo klášter. Rovněž lze u nás ochutnat likéry Pelino a vína z Moravy z rodinného vinařství Košut. V návaznosti na perníkářskou tradici jsme začali prodávat stlačené perníky vyráběné ve starých formách, stejně jako se dělaly pro štěstí kdysi. Snažíme se prostě všemožně, aby náš dům žil.

Na vašem webu nelze přehlédnout odkaz na původ a tradici české hymny. To v rámci propagace firmy nebývá úplně běžné…

Důvod je jednoduchý: najednou jako bychom zapomínali, že jsme Češi. Poslední dobou se také ničí náš nádherný český jazyk, nastupuje řeč plná zkratek, anglicismů apod. Kdysi jsem viděla pořad, jak Čech zachraňoval jazyk Apačů, jednoho kmene původních severoamerických obyvatel. Došlo mi, že češtinu žádný Američan asi zachraňovat nebude. Zapomínáme na vlastenectví, odkaz předků, bohatou historii. Uvědomme si, kolik předků položilo životy, aby bylo možné žít v této krásné zemi. Navíc se nemáme za co stydět, podívejte se kolem sebe, co nám tady bylo předáno a o co se musíme starat a zachovat pro další generace, které přijdou po nás. Je to zvláštní doba, kdy lidé a bohužel hlavně mladší generace se dívá více, co vidí v zrcadle, a nedívá se na svou duši. Musíme být krásní uvnitř svého těla, protože jinak budeme jenom prázdná schránka bez cíle. A byla by škoda promarnit tak krásný život.

Já jsem si vybrala cestu nelehkou, mohla jsem za vydělané peníze cestovat a užívat si, ale rozhodla jsem se, že tady po sobě něco zanechám dalším generacím. I když to byla cesta někdy těžká, výsledek se nakonec dostavil. Měla jsem víru, že to dokážu, cíl, odhodlanost a hlavně lásku k lidem a to je v životě velice důležité. Teď mám velikou radost, když přijdou lidi do našeho domu a řeknou, že jim tu je moc hezky. A alespoň na chvilku zapomenou na špatné věci a přenesou se do starých časů. Pro mne je odměna, když vidím lidi šťastné. Takže odkaz na hymnu je můj skromný příspěvek a apel, abychom si tyto souvislosti dokázali uvědomit. Když jsme zachraňovali dům, uchovali jsme též byť nepatrné kousky naší historie, řemesla, věci s příběhem, obrazy aj., které by jinak skončily na smetišti a nikdo by se nedověděl o jejich příběhu. A některé příběhy jsou velice smutné a silné. Měly by oslovit i současníky, o což se snažíme. Zamysleme se nad sebou a řekněme si, jakou stopu tady asi zanecháme, kolika lidem pomůžeme.

Do rukou se mi kdysi dostal herbář Petra Ondřeje Mathioliho, vydaný roku 1562 za milostivého přispění pana Petra Voka z Rožmberka a Adama z Hradce na Hradci, Hluboké a Telči, kde se mj. píše, že „nejšlechetnějším činem jest, kdy pomůže člověk člověku v jeho tísni a bolestech“. Moje veliké přání je, aby tomu tak bylo.

Děkuji ti za rozhovor, přeji hodně zdraví, elánu, osobních i podnikatelských úspěchů a hlavně ať tvůj dům nadále žije historií, současností a dobrým řemeslem!

Stanislav Mihulka
Foto: archiv Dagmar Tycové