Menu

ROZHOVOR S OSOBNOSTÍ Vojtěch Vrtiška

Jako menší jsem se spíše bavil vařením. Až na gymnáziu jsem upekl dva dorty pro mé blízké kamarádky k narozeninám a pak mě už nepouštěli na oslavy bez dortu. Přidal se covid a já začal brát pečení jako způsob své seberealizace. Rok před natáčením soutěže Peče celá země se mi podařilo vyhrát v anketě Food blog roku. Loni jsem vydal svou první kuchařku, pořádám kurzy pečení, vybrali si mě do poroty cukrářského šampionátu.

Bylo to zvláštní. První týdny po natáčení jsem byl plný emocí, ale musel jsem mlčet. Navíc mě hned čekalo zkouškové období, takže jsem se do reality vrátil rychle. Přiznám se, že jsem se občas chodil koukat na křišťálovou trofej, abych uvěřil, že se to opravdu stalo.

Byla to obrovská zkušenost, která mi dala víc než jen samotné vítězství. Naučil jsem se pracovat pod tlakem, získal jsem nové přátele a poznal inspirativní lidi. A taky jsem si uvědomil, že když člověk vloží energii a srdce do toho, co dělá, může zvládnout i to, co se na první pohled zdá nemožné. Na vlastní přípravě bych neměnil nic. Faktem je, že skloubit studium, splnit závazky vůči škole, a pečení, jde velmi špatně a vydržet tempo soutěže bylo rovněž náročné. I těžké okamžiky a stres mi však něco daly a posunuly mě dál. Jsem rád za to, co mi soutěž přinesla – zážitky, zkušenosti i krásná přátelství.

Má nejbližší rodina se mnou byla u vyhlášení, takže se mnou radost mohla sdílet. Okolí reagovalo pozitivně, což je vždycky příjemné. Rád si upeču třeba bůček a kachnu.

Inspiraci čerpám v moderní cukrařině i v klasice. Základy své tvorby stavím na francouzských technikách, ale zároveň se rád vracím k českým tradičním receptům. Baví mě také hledat nové kombinace chutí a dát dezertům vlastní rukopis. Důležitá je pro mě ale také rodinná tradice: jak jsem již uvedl, odmala jsem se motal kolem maminky a babičky v kuchyni. Jejich recepty nosím v sobě dodnes, a i když je třeba zpracovávám jinak, základ zůstává. Je to takové propojení generací. Inspiruji se nejen u ikonických světových cukrářů, jako jsou Amaury Guichon nebo Cédric Grolet, ale také u méně známých tvůrců. Dnešní cukráři mají tendenci podléhat trendům a unifikovat se. Jeden čas všichni dělali dorty s živými květinami, pak zase nahé dorty a poslední rok všichni dělají lambeth cakes, tedy klasické svatební dorty zdobené krémem, které se vracejí do módy. Přitom ale do své tvorby zapomínají promítat sami sebe, což mi přijde škoda. Našim cukrářům chybí vlastní rukopis. Já ale doufám, že mně se jej podaří udržet.

V jedenácti letech jsem začal navštěvovat spolek věnující se historickým řemeslům na hradě Šelmberk u Mladé Vožice, odkud pocházím. Začínal jsem v historické kuchyni. Přehraboval jsem se ve starých receptech a studoval jsem přitom historické rukopisy. Zaujala mě jejich výtvarná podoba. Jednoho dne mi bylo nabídnuto, jestli se i já nechci věnovat kaligrafii. Pod pseudonymem Scriptor Adalbertus se někdy zabývám tvorbou iluminací, kterou čas od času předvádím na workshopech a veřejných ukázkách v muzeích. I z časových důvodů ale raději ponechávám své oblíbené aktivity, pečení a kaligrafii, oddělené. A společné rysy? U kaligrafie i pečení je potřeba velká trpělivost, přesnost a cit pro detail.

Už během natáčení finálového dílu soutěžního pořadu mě oslovila Martina Muldoon, ředitelka Gourmet Academy, jejímž zřizovatelem je firma Potten & Pannen Staněk. Začal jsem tam pořádat kurzy pečení, které byly vždycky hned obsazené. Vedle kurzů zaměřených na dort s isomaltem a minidezerty učím cukrářské nadšence i profesionály péct například dort ve tvaru měsíce nebo podle receptů, které jsou rodinným pokladem.

To není možné, k zakázkové výrobě bych sklouznout nechtěl. Čas od času upeču dort pro své přátele a to mi bohatě stačí. Pečení se však nadále věnuji na svých sociálních sítích a v časopisech, kde si můžu péct to, co chci, a baví mě, že si můžu libovolně hrát a inspirovat tím ostatní.

Mám moc rád rostlinné chutě. Bylinky, zejména z lokálních zdrojů, jsou v cukrařině stále ještě málo objevené. Paradoxní je, že se u nás v cukrařině neustále používá exotická maracuja nebo yuzu, přitom tu všude kvete černý bez, který je naprosto úžasný. Stejně tak trnky, které když se dobře zpracují, chutnají jako „lepší“ černý rybíz. Mé dorty mohou zdobit šlahouny nebo květy, které „vyrůstají“ z korpusů ve tvaru anatomického srdce nebo lidské lebky. Roky studia medicíny se na vás podepíšou…

Zatím hodlám nadále dělit čas mezi oba. Ale vyznávám přesvědčení, že co si mě má najít, to si mě najde – možná se ty dvě cesty jednou propojí.

K tomu přeji hodně zdaru a děkuji za rozhovor.
Bohumil Hlavatý

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste. Pokud nemáte účet, můžete si zaregistrovat nový účet.