• Jubileum

Stanislav Musil zastával v letech 2000–2009 funkci generálního sekretáře a později předsedy našeho svazu, respektive tehdy ještě Podnikatelského svazu pekařů a cukrářů v ČR, v němž byl činný až do roku 2016. Dne 4. dubna 2026 oslavil krásné 80. narozeniny, ke kterým mu jménem všech našich členů gratulujeme, a rozhodli jsme se ho při této příležitosti v malém předstihu vyzpovídat.

Stando, slavíš 80. narozeniny, jak toto životní jubileum prožíváš a co se ti v těchto dnech honí hlavou?

Očekávám, že to bude asi trochu hektické období, neboť nežiji samotářským životem, ale v kruhu rodiny i řady přátel. Takže nějaké ty oslavičky určitě proběhnou. Naštěstí i většina přátel je ve stejné věkové skupině, a tak i jim ubývají síly. Tak to snad ve zdraví přežijeme. A co se mi honí hlavou? Aby to všechno dobře dopadlo. A hlavně aby se svět nezbláznil!

Když se ohlédneš za svým životem, co pro tebe bylo nejdůležitější? Nejen v profesi, ale i v osobním životě.

Ono to vlastně od sebe nejde úplně oddělit. Protože to, jak se chová člověk v osobním životě, se přenáší i do toho profesního. Odmalička jsem byl veden k poslušnosti a úctě ke starším. Ale na druhou stranu jsem se nebál říct nejen svůj názor, ale ani zastat se ostatních. Ne vždy jsem si tím pomohl, často jsem ale byl vtlačen do pozice lídra skupiny, a to mi zůstalo dodnes.

Vzpomínáš si na okamžik, kdy ses rozhodl spojit svůj život právě s pekařským a cukrářským oborem? Co tě k tomu tehdy vedlo?

Nebudu tady vymýšlet nějaká vzletná slova o tom, že jsem chtěl být vždycky pekařem. Pocházím z kovárny, a proto jsem vystudoval i vysokou strojní školu. Po skončení vojny dostala manželka nabídku bytu, když se hned po mateřské vrátí zpátky na Městský úřad v Liberci. Tím bylo rozhodnuto o místě našeho budoucího působení. Další krok spočíval v nalezení místa, kde budu pracovat já. Protože ale v Liberci byl strojařů přetlak, na výběr toho moc nebylo. Jako příznivá mi připadla poptávka po referentovi údržby, a tak jsem v září 1972 nastoupil do oddělení hlavního mechanika národního podniku Severočeské pekárny a cukrárny v Liberci. V této pozici jsem se musel postupně seznámit s používaným zařízením a technologiemi. Podnik byl už v té době znám jako ten, který preferuje technický rozvoj. Měl jsem štěstí na dobré spolupracovníky, kteří mne do nového oboru dobře zapracovali. A tak jsem se postupně stal vedoucím technického oddělení, které mělo na starosti nejen technický rozvoj, tedy nová zařízení, ale i předprojektovou přípravu nových staveb a projekty rekonstrukcí a modernizace pekáren. Nakonec jsem dostal na starost i technologické oddělení, čili vývoj od technologie až po zařízení.

Protože jako podnik jsme byli také řešiteli oborových úkolů technického rozvoje, poznal jsem se i s významnými odborníky z jiných podniků a z Výzkumného ústavu mlýnského a pekárenského průmyslu a především s Františkem Janíčkem, který v té době vedl oddělení technického rozvoje na generálním ředitelství oboru v Praze. A to byla škola, kterou jinde nezažijete.

Tehdy už mi pekařina opravdu přirostla k srdci a neměl jsem důvod v ní nepokračovat nebo nezůstat alespoň v příbuzném oboru. V roce 1993 jsem na pár let zakotvil v Praze jako jednatel rakouské firmy Bezenek, prodávající zahraniční strojní potravinářská zařízení. Poté jsem se vrátil zpátky mezi pekaře a mlynáře do společnosti Millba jako její technický ředitel. Bohužel však brzy došlo k určitým neshodám mezi akcionáři a s prací ve společnosti Millba byl konec. Ještě před jejím skončením mne ale zlanařil Olda Týř jako čerstvý předseda představenstva pekařského svazu a bylo hotovo. Nakonec jsem ve svazu pracoval až do konce roku 2016.

Tvoje práce byla časově náročná, sám to moc dobře vím. Jak se ti dařilo skloubit profesní život s rodinou a co pro tebe rodina znamená dnes?

Jednoduché to nebylo, ale naštěstí děti v té době už byly odrostlé a s manželkou jsme měli vzájemný dobrý vztah, založený na oboustranné důvěře. A možná i to částečné odloučení zaviněné prací přispělo k tomu, že jsme si nezevšedněli. Snad to dokládá i to, že právě v den mých narozenin oslavíme „krajkovou“ svatbu, tedy 56 let společného života.

Naše rodina se postupně rozrostla o nevěstu a zetě, ale také o dvě vnoučata. Hodně času trávíme společně na rodné chalupě nebo na společných akcích. Nebojím se říci, že mladí jsou oporou nám, a tak jim to oplácíme naší podporou.

Máš nějaký každodenní rituál nebo radost, které tě i dnes udržují v dobré náladě a nabitého energií?

Celý život jsem sportoval a pohyb mi nebyl nikdy cizí. A tak se mohu pochlubit, že ani teď si nedovedu začátek dne představit bez dobrého protažení. Už to sice není s intenzitou, jaká bývala, ale pořád to zvládám. Pak mi dělá radost i to, že stále ještě nespadnu z kola, i když už má elektromotor. A rozčilují mne všechny ty útoky neznalých novinářů na důchodce na elektrokolech. Rád se také s kamarády projdu krásnou přírodou, ať už pěšky nebo na běžkách v milovaných Jizerkách. Sjezdovky už jsem pomalu odložil, ale ne proto, že bych to zapomněl. Mám obavy z pádu a taky z toho, kdo by mě po něm zvedal. Samozřejmě také fandím libereckým klubům a obecně sportu, i když už jen pasivně. Ale „trenérem“, který tomu rozumí nejlíp ze všech, jsem pořád.

Radost mi dělá i to, že činnost svazu stále pokračuje a přizpůsobuje se novým podmínkám a po určitém útlumu zase roste zájem o členství a práci pro druhé. Vždy mne také potěší, když se na svazových akcích setkávám s řadou účastníků a oni se ode mne neodvracejí, ale živě se zajímají, jak se mi vede. Rád také pomáhám s organizací pekařského turnaje v mariáši, který má dlouholetou tradici a po Pohořelicích zakotvil v Novém Městě na Moravě. Škoda, že stále neumíme zlanařit více hráčů. Mladé už dnes asi táhne něco jiného.

A těší mne i to, že setkávání vedení svazu s čestnými členy nebylo jen jednorázovou akcí, ale stala se z něho tradice.

Kdybys měl předat jedno životní i profesní poselství svým kolegům a mně jako nástupci v oboru, jaké by to bylo?

Nebýt jen svůj, ale s pokorou naslouchat i druhým a společně hledat nejlepší řešení.

Děkuji ti za rozhovor.

Bohumil Hlavatý