;Významný pekař z Velkých Pavlovic, Jaroslav Pešák, slaví osmdesátku. To je jeden z důvodů pro rozhovor s mistrem pekařem o životě, pekařině a cestě za splněným snem. Jarda je osobností, která zasvětila svůj život řemeslu, rodině a vášni pro cestování. Narodil se v obci Svratouch, kde se také díky svému strýci, jenž vlastnil pekárnu, seznámil s pekařským řemeslem. Přestože mu v mládí situaci komplikoval kádrový profil po emigraci bratranců do Ameriky, s pomocí Jaroslava Kincla, tehdejšího generálního ředitele Mlýnů a pekáren, se nakonec mohl vyučit pekařem. Po vyučení a vojenské službě začal pracovat ve Svitavách, kde šestnáct let působil jako vedoucí pekárny. Po změně režimu si splnil svůj sen o vlastní pekárně. V roce 1994 za podpory přátel a kolegů koupil pekárnu ve Velkých Pavlovicích, kde začal s pěti zaměstnanci a postupně vybudoval úspěšný podnik. Jaroslav Pešák je známý svým důrazem na kvalitu a inovace – jeho pekárna sloužila i jako zkušební místo pro nové pekárenské technologie. Kromě pekařství se věnoval i sportu a jeho sousedské přátelství s trenérem Petrem Novákem ho přivedlo k podpoře Martiny Sáblíkové. V Pavlovicích tak vznikla síň slávy této rychlobruslařky.
Jaroslave, jsem hrozně rád, že ti můžu za sebe i za celý Svaz pekařů popřát k tvým kulatým narozeninám. Jak jsi své osmdesátiny oslavil?
Mockrát děkuju za přání! Oslavil jsem je natřikrát. Jednak s rodinou, jednak s kamarády Ve Velkých Pavlovicích, jednak s kamarády v Novém Městě na Moravě. Bylo to krásné, ale musím říct, že to byl trošku záběr na mě, hlavně na moje ledviny.
Měl jsi nějakou příležitost se zamyslet a bilancovat v těchto osmdesáti letech? Nebo na to ještě nebyl čas?
Čím dál častěji se člověk snaží zamyslet, co bylo dobře a co bylo špatně. Ale dá se říct, že jsem ten život prožil dobře, bez nějakých velkých kotrmelců.
Ty jsi vlastně takový nestor české pekařiny a také významný člen Svazu pekařů. Můžu se tě zeptat, jak ses vůbec k pekařině dostal? Jaké byly tvoje začátky, proč ses vlastně stal pekařem?
Proč jsem se stal pekařem? Protože strýc, matčin bratr, měl pekárnu v rodném bydlišti, takže jsem tam nastoupil. Mně to vonělo. Ale šel jsem tam hlavně kvůli tomu, že jsem mohl kamarádům vždycky nafasovat rohlíky a housky a měl jsem jich čím dál víc. A za to, že jsem se pekařině jako řemeslu taky vyučil, můžu děkovat Jarinkovi Kinclovi.
A kdo to byl?
To byl generální ředitel Mlýnů a pekáren, pocházel ze Svratoucha, a byl to tedy i můj soused. Starší ho znají, byli jsme mu i na devadesátce.
Jak ti pomohl?
V roce 1958 utekli moji bratranci do Ameriky. Jeden z nich dokonce odletěl přes hranici se svazarmovským letadlem, což byl tehdy obrovský skandál. Kvůli tomu mě nikde nechtěli vzít do učení. Jarinek se mě jednoho dne ptal, jestli jsem někde přihlášený do učení. Řekl jsem mu, že mě nechtějí nikam pustit, jedině na horníka nebo do zemědělství, což ale byly mizerné, odstrašující obory. A on se mě zeptal, jestli bych nechtěl jít na cukráře nebo pekaře. Řekl jsem, že bych šel, ale že mě nepustí. A on na to, ať to nechám na něm, že to zařídí.
A opravdu to zařídil?
Ano, za tři dny jsem měl učení. To bylo na posvícení, nikdy na to nezapomenu. Díky němu jsem se tedy opravdu stal pekařem.
Co bylo pak?
Po vyučení jsem šel na vojnu. Na vojně jsem byl samozřejmě v kuchyni, kde jinde. Vojna byla dobrá, protože jsme tam mohli sportovat. Hráli jsme fotbal, nohejbal, všechno možné.
Po vojně jsi nastoupil do pekárny, viď?
Ano, nastoupil jsem do Svitav jako vedoucí pekárny. Tam jsem byl šestnáct let. Předchozího vedoucího zavřeli a nastrčili tam mě. To byla pekárna, která později po privatizaci patřila Bohoušovi Štanglicovi.
A co bylo dál?
Po šestnácti letech jsem sháněl větší bydlení, protože podmínky ve Svitavách byly dost skromné. Nabídli mi ho v Blansku, tak jsem šel tam. Pak už se to hýbalo, všechno, co hoši zprivatizovali, bylo v pohybu.
Kdy jsi otevřel první vlastní pekárnu?
Po revoluci jsem chtěl něco vlastního, začátky ale byly těžké. Abych si vydělal, pracoval jsem nějaký čas v Rakousku, u českého pekaře, který tam utekl a vzal s sebou i svoji dceru a pro kterého jsme stavěli v Blansku. Ten mi pomohl shánět repasované zařízení. Úvěr mi tehdy nikdo nedal. Naštěstí mi ale pomohli kluci ze státního statku, kteří zastavili svůj majetek, aby mi banka poskytla úvěr.
Proč zrovna Velké Pavlovice?
Měl jsem tu kamaráda, který dělal ekonoma ve vinařství. Státní statek chtěl na svém dvoře postavit mlýn a pekárnu, tak jsme zašli za ředitelem a domluvili se.
A pekárnu ti nakonec prodali?
Ano, v roce 1994 jsem ji koupil. Dva roky jsem pro státní statek dělal jako zaměstnanec a pak už mi to prodali. Začínal jsem s pěti lidmi.
Vyráběl jsi i pro firmu Kornfeil?
Ano, byl jsem zkušební pekárna Kornfeilu. Představovali u mě nové pece.
A jak ses dostal k Petru Křivkovi?
To jsem chtěl už skončit a hledal jsem za sebe náhradu. Petr dělal ve Fruju marmelády, domluvili jsme se na tři měsíce na zkoušku, aby viděl, co práce v pekárně obnáší. Pochází také z pekařské rodiny, lepšího člověka jsem nemohl najít.
A opravdu to zařídil?
Ano, za tři dny jsem měl učení. To bylo na posvícení, nikdy na to nezapomenu. Díky němu jsem se tedy opravdu stal pekařem.
Co bylo pak?
Po vyučení jsem šel na vojnu. Na vojně jsem byl samozřejmě v kuchyni, kde jinde. Vojna byla dobrá, protože jsme tam mohli sportovat. Hráli jsme fotbal, nohejbal, všechno možné.
Po vojně jsi nastoupil do pekárny, viď?
Ano, nastoupil jsem do Svitav jako vedoucí pekárny. Tam jsem byl šestnáct let. Předchozího vedoucího zavřeli a nastrčili tam mě. To byla pekárna, která později po privatizaci patřila Bohoušovi Štanglicovi.
A co bylo dál?
Po šestnácti letech jsem sháněl větší bydlení, protože podmínky ve Svitavách byly dost skromné. Nabídli mi ho v Blansku, tak jsem šel tam. Pak už se to hýbalo, všechno, co hoši zprivatizovali, bylo v pohybu.
Kdy jsi otevřel první vlastní pekárnu?
Po revoluci jsem chtěl něco vlastního, začátky ale byly těžké. Abych si vydělal, pracoval jsem nějaký čas v Rakousku, u českého pekaře, který tam utekl a vzal s sebou i svoji dceru a pro kterého jsme stavěli v Blansku. Ten mi pomohl shánět repasované zařízení. Úvěr mi tehdy nikdo nedal. Naštěstí mi ale pomohli kluci ze státního statku, kteří zastavili svůj majetek, aby mi banka poskytla úvěr.
Proč zrovna Velké Pavlovice?
Měl jsem tu kamaráda, který dělal ekonoma ve vinařství. Státní statek chtěl na svém dvoře postavit mlýn a pekárnu, tak jsme zašli za ředitelem a domluvili se.
A pekárnu ti nakonec prodali?
Ano, v roce 1994 jsem ji koupil. Dva roky jsem pro státní statek dělal jako zaměstnanec a pak už mi to prodali. Začínal jsem s pěti lidmi.
Vyráběl jsi i pro firmu Kornfeil?
Ano, byl jsem zkušební pekárna Kornfeilu. Představovali u mě nové pece.
A jak ses dostal k Petru Křivkovi?
To jsem chtěl už skončit a hledal jsem za sebe náhradu. Petr dělal ve Fruju marmelády, domluvili jsme se na tři měsíce na zkoušku, aby viděl, co práce v pekárně obnáší. Pochází také z pekařské rodiny, lepšího člověka jsem nemohl najít.
Jsi také dlouholetým členem Svazu pekařů a cukrářů. Co pro tebe znamená?
Svaz má vysokou úroveň. Pomáhá české pekařině a pořádá skvělé akce, kterých se pravidelně účastním.
Kdyby ses ohlédl, co bylo nejtěžší?
Rozjezd vlastní pekárny. Neměl jsem nikoho, kdo by mi pomohl, dělal jsem všechno sám. Byly to kruté začátky, ale vyplatilo se to.
A na co vzpomínáš nejraději?
Na cestování. Procestoval jsem kus světa, Ameriku i celou Evropu.
Také vím, že ses podílel na založení síně slávy Martiny Sáblíkové. Jak tě to napadlo?
S Martinou a jejím trenérem Petrem Novákem jsme se dlouhodobě setkávali nejen na závodech, ale i soukromě ve Velkých Pavlovicích, a tak jsem si řekl, že jim vytvořím něco na památku, protože jejich sportovní výsledky prostě zaslouží uznání. Petr mi přivezl Martininy dresy a další věci, které jsme vystavili a vybudovali síň slávy.
Kde se síň slávy nachází?
V Lotrinských sklepích v Pavlovicích. Martina byla překvapená a dojatá, když všechny dresy a ostatní věci viděla ve svojí síni slávy.
Ještě se tě zeptám na víno. To je tvoje další velká láska, že?
Ano, moje žena pracovala 37 let ve vinařství, takže mě naučila pít víno. Dneska si rádi doma otevřeme sedmičku a užíváme si klid.
A co tvé cesty do Moldávie?
Do Moldávie jsem už vzal několik lidí, třeba Horčičku nebo Hrabala. Byl jsem tam celkem třikrát. Poprvé mě na moldavské víno přivedl Miloš Michlovský, který mě na jedné akci pozval ochutnat moldavské víno. Miloš tam působil tři roky, dohlížel na výsadbu vinohradů, a dokonce tam založil i vinařskou školu. Říkal, že moldavské červené víno je opravdu výjimečné. Když jsem se ho ptal, čím to je, že je tamní víno tak kvalitní, vysvětlil mi, že na rozdíl od nás je v Moldávii ideální podnebí v kombinaci s jedinečným složením půdy. A právě díky tomu jsou moldavská červená vína na velmi vysoké úrovni.
Na závěr, co bys popřál české pekařině a Svazu pekařů a cukrářů?
Přeju, aby měl svaz ještě větší sílu a aby se pekařina dostala na co nejvyšší úroveň.
Děkuju ti za krásný rozhovor a ještě jednou všechno nejlepší k tvým osmdesátinám!
Já děkuju, bylo mi potěšením!
Bohumil Hlavatý
Galerie
Pro přidání komentáře se prosím přihlaste. Pokud nemáte účet, můžete si zaregistrovat nový účet.